III.ÚS 2071/09
V PLATNOSTI- KS Ostrava 1 To 333/2009
- ÚS III.ÚS 2071/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly naplněny podmínky pro její meritorní projednání. Soud uznal, že orgány činné v trestním řízení správně odůvodnily vazbu podle § 67 písm. a) a c) trestního zákona. Námitky ohledně práva na zákonného soudce a právní pomoc byly zamítnuty, protože stěžovatel byl vždy zastoupen příslušným obhájcem. Ústavní soud závěr založil na tom, že žádné porušení ústavních práv nebylo prokázáno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Kroupova 1114/4, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 KZV 30/2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 1 To 333/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 1 To 333/2009, jakož i jemu předcházejícího usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 KZV 30/2008, přičemž tvrdil, že prvně označeným rozhodnutím došlo k porušení zásady uvedené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že byl porušen čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 1 To 333/2009, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením státní zástupkyně byl stěžovatel (stíhaný pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, spáchaný částečně ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona) podle § 71 odst. 4 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") ponechán ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ta však byla usnesením krajského soudu, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ustanovení § 2 odst. 2 a odst. 4 věty druhé za středníkem, jakož i § 67 tr. ř. s tím, že během trestního řízení smí být do práv obviněného zasahováno jen v nezbytné míře, že orgány činné v trestním řízení musí při rozhodování o vazbě postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, příp. jejího dalšího trvání, a že posledně citované ustanovení vyžaduje prokazatelné jednání obviněného nebo přítomnost dalších konkrétních skutečností ještě před tím, než začne být zkoumáno naplnění některého z vazebních důvodů; s tímto požadavkem prý však nekoresponduje odůvodnění usnesení krajského soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že po dobu, co po něm bylo vyhlášeno pátrání, komunikoval s orgány činnými v trestním řízení i dalšími úřady, že se sám dobrovolně přihlásil na policii poté, co pominuly důvody namítané podjatosti Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, že prokázal, na jakém místě se po propuštění na svobodu bude zdržovat, a že spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Poukazuje na "unáhlenost" závěru o hrozícím vysokém trestu a v souvislosti s tím na údajné nepřesnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jde-li o vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř., stěžovatel tvrdí, že možnost takového jednání je prakticky vyloučena, neboť došlo k ochromení činnosti TEMPL METAL, s. r. o., orgány činnými v trestním řízení, a že se po dni 18. 8. 2008, kdy bylo vyhotoveno první usnesení o zahájení trestního stíhání, nedopustil žádného trestného činu. Upozorňuje, že vazební stíhání je kontraproduktivní, protože mu znemožňuje dokončit úspěšný obchodní projekt a uspokojit věřitele uvedené společnosti (eventuálně poškozené). Kromě toho stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce, přičemž poukazuje na ustanovení § 26 odst. 2 tr. ř. s tím, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě je činný rovněž v obvodě Okresního soudu v Novém Jičíně (a tudíž že zřejmě o jeho stížnosti proti rozhodnutí o ponechání jeho osoby ve vazbě měl rozhodovat posledně uvedený soud). Porušení práva na zákonného soudce a dále porušení práva na právní pomoc, resp. obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny stěžovatel vyvozuje z toho, že v dané věci měl již 5 obhájců; pomine-li obhájkyni jím zvolenou, nejprve mu byl ustanoven Okresním soudem v Novém Jičíně obhájce JUDr. R., poté usnesením Okresního soudu v Ostravě JUDr. K., tentýž soud mu následně ustanovil JUDr. H., jeho ustanovení však bylo zrušeno s tím, že v průběhu přípravného řízení se stal místně příslušným Okresní soud v Novém Jičíně a ten mu ustanovil jiného obhájce (pozn.: jednalo se o Mgr. P. F.). Stalo se tak, aniž by stěžovateli byla sdělena změna kvalifikace skutku, pro který je stíhán. Uvedená obhájkyně byla ustanovena usnesením ze dne 1. 7. 2009 a již dne 3. 7. 2009 bylo konáno zasedání k projednání jeho stížnosti proti prodloužení vazby, takže tato nemohla dostatečně kvalifikovaně vykonávat obhajobu. Závěrem stěžovatel namítá, že mu státní zástupce neumožnil nahlédnout do spisu a že trestní řízení bylo vedeno v době, kdy mu byl ustanoven obhájce místně nepříslušným soudem, a tak nelze přihlížet k opatřeným důkazům. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Jak lze z obsahu ústavní stížnosti v prvé řadě vyvodit, stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že dostatečně nezkoumaly, zda vedle vazebních důvodů byly naplněny i obecné podmínky pro vzetí obviněného do vazby ve smyslu § 67 tr. ř. Tuto námitku stěžovatel konkretizuje (zřejmě) v tom smyslu, že musí existovat "prokazatelné jednání obviněného nebo další konkrétní skutečnosti"; současně poukazuje na "nepřesnost" v usnesení o zahájení trestního stíhání. V tomto ohledu (tedy stran existence "prokazatelného jednání" či "dalších konkrétních skutečností") dle názoru Ústavního soudu žádné pochybnosti nevznikají. Krajské státní zastupitelství se ve svém usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě zmínilo o zahájení trestního stíhání a v souvislosti s tím o tom, že došlo k jeho rozšíření, a to vzhledem ke zjištění dalších tzv. útoků (a to dokonce v řádu desítek). Ve stížnostním řízení takovouto námitku stěžovatel neuplatnil, takže krajský soud se danou otázkou neměl důvod více zabývat, zvláště vezme-li se v úvahu obsah zprávy Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje, odboru hospodářské policie, ze dne 11. 6. 2009, jež je obsažena ve zmíněném soudním spise. Z ní je totiž patrno, jaká konkrétní jednání na základě jakých konkrétních skutečností jsou stěžovateli kladena za vinu. Skutečnost, že mělo dojít k určitým nepřesnostem v usnesení o zahájení trestního stíhání, se Ústavnímu soudu jeví jako nepodstatná, neboť "odůvodněnost" stěžovatelova trestního stíhání ve výše uvedeném smyslu není s to zásadně zpochybnit. Pokud stěžovatel namítá, že nebyl naplněn vazební důvod ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř., orgány činné v trestním řízení se touto otázkou v napadených rozhodnutích zabývaly a daný důvod vazby ústavně konformním způsobem odůvodnily, když své rozhodnutí opřely o konkrétní a (z hlediska přípustnosti omezení osobní svobody) relevantní skutečnosti. Ostatně vzhledem k rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a eventuálně jím způsobené škodě, lze úvahy o hrozícím (vysokém) trestu stěží pokládat za "unáhlené". Jestliže se za dané situace se stejnými námitkami vypořádal již krajský soud, stává se ústavní stížnost pouhou polemikou s jeho názorem, v jejímž rámci se stěžovatel v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyhodnotil věc jinak, než jak učinil obecný soud. To se však s ústavně zakotveným postavením Ústavního soudu v systému ostatních orgánů veřejné moci, jak plyne z konstantní judikatury, neslučuje. Protože Ústavní soud nezjistil, že by zásah do stěžovatelovy osobní svobody opírající se o ustanovení § 67 písm. a) trestního zákona byl protiústavní, bylo by nadbytečné zabývat se dalším vazebním důvodem vycházejícím z ustanovení § 67 písm. c) trestního zákona; nicméně závěry, k nimž Ústavní soud dospěl výše, lze plně uplatnit i ve vztahu k tomuto vazebnímu důvodu. Stěžovatel dále tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to v souvislosti s neveřejným zasedáním dne 3. 7. 2009. Z příslušného protokolu však bylo Ústavním soudem zjištěno, že tohoto zasedání se účastnil jak "původní" stěžovatelův obhájce JUDr. R. H., jenž byl ustanoven opatřením Okresního soudu v Ostravě, tak "nová" obhájkyně Mgr. P. F., jež byla ustanovena opatřením Okresního soudu v Novém Jičíně. Přitom oběma těmto obhájcům bylo u krajského soudu umožněno stěžovatele obhajovat, což také tito aktivně činili. Dle názoru Ústavního soudu tak byla stěžovatelova práva chráněna dostatečně a tudíž porušení práva na obhajobu nic nenasvědčuje. Pokud by (eventuálně) došlo k pochybení v tom ohledu, že stěžovateli byl ustanoven obhájce místně nepříslušným soudem (dle všeho míněn Okresní soud v Novém Jičíně), pak není třeba se zabývat otázkou dopadů takovéhoto pochybení, protože stěžovatele v daném vazebním řízení obhajoval a neveřejného zasedání se zúčastnil (rovněž) JUDr. R. H., tedy obhájce ustanovený Okresním soudem v Ostravě. Ke stěžovatelově tvrzení, že nelze vzhledem k uvedené vadě přihlížet k opatřeným důkazům a že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, je třeba uvést, že tyto námitky může stěžovatel uplatňovat v rámci celého trestního řízení, a především pak před obecnými soudy, jež budou rozhodovat o jeho vině a trestu; jde-li o dopady těchto údajných vad na vazební řízení, ústavní stížnost žádnou konkrétní argumentaci neobsahuje. Ve vztahu k námitce, že o vazbě rozhodoval nepříslušný soud (tj. Krajský soud v Ostravě), Ústavní soud uvádí, že v daném případě je třeba postupovat podle ustanovení § 146a odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle ustanovení § 26 odst. 2 tr. ř., jak stěžovatel tvrdí (k důvodům viz Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. vydání, 2005, C. H. Beck, s. 1044). S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2009 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.