III.ÚS 2107/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyň Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace HV-GRANIT s.r.o., sídlem Hlavní 372, Jirny, zastoupené Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem, sídlem Chrastěšovská 1166, Vizovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 71/2026-P13-25 ze dne 30. června 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 222/2026-P13-8 ze dne 23. února 2026 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-P13-2 ze dne 27. ledna 2026, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace REAL 29 s.r.o., sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1 - Nové Město, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka jako budoucí kupující uzavřela s vedlejší účastnicí jako budoucí prodávající 20. ledna 2017 smlouvu o smlouvě budoucí kupní (SoSB). Povinnost první vedlejší účastnice uzavřít budoucí kupní smlouvu byla vázána na splnění odkládacích podmínek/předpokladů. Jednatelem stěžovatelky v době uzavření SoSB byl Václav Hausdorf (ve funkci 30. ledna 2014 až 20. dubna 2017). Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2023 zveřejněným v insolvenčním rejstříku týž den zjistil úpadek vedlejší účastnice a prohlásil na její majetek konkurs. Insolvenční řízení je vedeno pod sp. zn. MSPH 79 INS 2047/2023. Věřitelé, kteří doposud nepřihlásili své pohledávky za vedlejší účastnicí, byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, tj. do 21. října 2023. Tato lhůta je propadná, k později podaným přihláškám se nepřihlíží (§173 odst. 1 insolvenčního zákona). Stěžovatelka v této lhůtě pohledávku za vedlejší účastnicí související s SoSB nepřihlásila (ani podmíněně, jak umožňuje § 173 odst. 3 insolvenčního zákona). Tvrdí, že o SoSB v tu dobu nevěděla, neboť SoSB (jako listina) byla nalezena v "pozůstalosti" Václava Hausdorfa (zemřel 18. listopadu 2018) až 28. listopadu 2025 při vystěhovávání jeho domu. Odkládací podmínky, se kterými se pojila povinnost vedlejší účastnice ze SoSB, byly splněny až v roce 2025. Stěžovatelka 4. prosince 2025 vyzvala insolvenční správkyni vedlejší účastnice k uzavření budoucí smlouvy, ale ta to 8. prosince 2025 odmítla. O SoSB nevěděla dříve ani insolvenční správkyně. Již z toho důvodu se ve lhůtě 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřila tak, že SoSB splní. Ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví ve vztahu ke smlouvám o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí, že pokud se insolvenční správce v uvedené lhůtě nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění (fikce odstoupení od smlouvy). Podle § 253 odst. 4 věty první téhož zákona pak může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Stěžovatelka v této lhůtě žádnou pohledávku na náhradu škody nepřihlásila. Pohledávku na náhradu škody (cca 62,5 mil. Kč) v souvislosti s odmítnutím plnit SoSB stěžovatelka přihlásila (přihláška P-13) do insolvenčního řízení až 6. ledna 2026.

3. Městský soud napadeným usnesením stěžovatelčinu přihlášku P-13 odmítl pro opožděnost a její účast v insolvenčním řízení vedlejší účastnice ve vztahu k této přihlášce ukončil právní mocí rozhodnutí. Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu napadeným usnesením potvrdil. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání proti usnesení vrchního soudu z důvodu, že není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné.

4. Obecné soudy braly v potaz, že stěžovatelka (její vedení v rozhodné době) ani insolvenční správkyně o SoSB nevěděly. Vycházely však z § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. Bez ohledu na takovou nevědomost marným uplynutím 30denní lhůty nastala fikce odstoupení od SoSB. Důsledky nevědomosti musí jít k tíži stěžovatelky (a nikoli ostatních přihlášených věřitelů). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přihlásila pohledávku na náhradu škody až 6. ledna 2026, bylo po prekluzivní lhůtě plynoucí z § 253 odst. 4 insolvenčního zákona. Zmeškání prekluzivní lhůty pak dovodily i ohledně pohledávky vázané na splnění (odkládací podmínky) podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud v napadeném usnesení opakovaně odkázal na své usnesení sen. zn. 29 NSČR 42/2024 ze dne 30. září 2025, jakož i na závěry tam odkazovaných starších rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 4/2008, 29 NSČR 35/2009 a 29 NSČR 16/2011 uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2009, 151/2011 a 54/2012. Odmítl právní názor, že za situace, kdy věřitel ani insolvenční správce neví o smlouvě, na kterou dopadá § 253 insolvenčního zákona, měly by tím snad být vyloučeny účinky fikce odstoupení od smlouvy. Takový výklad v duchu svých dříve vyslovených judikaturních závěrů hodnotil jako zjevné popření (nepřípustné obejití) zákazu prominutí zmeškání lhůty pro přihlášení pohledávky.

5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že výklad přijatý obecnými soudy vytváří právní sevření. Buď měla pohledávka existovat již v roce 2023, ačkoli dosud nenastalo tvrzené odmítnutí plnění a nebyly splněny odkládací podmínky, nebo vznikla později, avšak poté by podle obecného pravidla judikaturní linie R 54/2012 nebyla v insolvenčním řízení uspokojitelná. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí neposkytují praktický prostor v takové smluvní konstrukci pro zvláštní mechanismus § 253 odst. 4 insolvenčního zákona. Od Ústavního soudu nepožaduje, aby autoritativně vyložil § 253 insolvenčního zákona, je si vědoma, že Ústavní soud není čtvrtou instancí. Jestliže výsledek sporu ale závisí na této systematické otázce, a důsledkem je definitivní ztráta přístupu k meritornímu posouzení, musí obecné soudy poskytnout konkrétní a vnitřně konzistentní odpověď. Zpochybňuje, že měla (mohla) přihlásit pohledávku na náhradu škody, když neznala samotný právní titul (nevěděla o existenci smlouvy). Polemizuje se závěry vztahujícími se k podmíněné pohledávce ve vztahu ke své věci a namítá, že význam odkládacích podmínek nelze redukovat na odkaz na podmíněnou pohledávku. Rozhodnutí obecných soudů považuje za přehnaně formalistická a nereagující na mimořádnost situace. Vzhledem k tomu, že právní titul neznala (smlouva nebyla a podle stěžovatelky nemohla být v rozhodné době dostupná vedení stěžovatelky), nemohla podat přihlášku včas. Odkazuje k tomu na nález sp. zn. II. ÚS 703/16. Nejde sice o totožnou skutkovou situaci, ale plyne z něj obecný ústavní princip, že procesní pravidlo nesmí být vykládáno tak, aby po účastníkovi vyžadovalo objektivně nemožné a následně jej za nesplnění takové povinnosti sankcionovalo ztrátou soudní ochrany.

6. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny; ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 83 a 91 Ústavy) a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Zpravidla půjde o takové případy, kdy obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 či sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008). Žádné takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů, popř. že ho považuje za neúplný a extrémně formální za situace, kdy obecné soudy braly v potaz, že stěžovatelka (lidé zastávající funkci jejího statutárního orgánu) v době, kdy podle soudů měla podat přihlášku, o SoSB nevěděla a dozvěděla se o ní z důvodů shora předestřených až v listopadu 2025.

9. Ústavní soud předně musí dát stěžovatelce za pravdu, že rozhodnutí jsou minimálně matoucí, neboť ve stěžovatelce vyvolávají (mylný) dojem, že mohla a měla (pokud chtěla předejít odmítnutí přihlášky pro opožděnost) podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona přihlásit nějakou podmíněnou pohledávku za vedlejší účastnicí. Pokud zmiňují podmínky, vztahují je nikoli k nějaké pohledávce, ale pojí je s právem stěžovatelky na uzavření budoucí smlouvy. Takové právo se ale samozřejmě nepřihlašuje podle § 173 insolvenčního zákona jako nějaká (byť podmíněná) pohledávka. Podmínky v souvislosti se SoSB je třeba chápat jako předpoklady, které musí nastat k tomu, aby vedlejší účastnice byla povinna na výzvu stěžovatelky uzavřít budoucí smlouvu. Pokud by vedlejší účastnice povinnost uzavřít budoucí smlouvu, která jí plynula ze SoSB, porušila, mohla by se stěžovatelka domáhat soudní cestou nahrazení projevu vůle, popř. dalších nároků z porušení takové povinnosti teprve vzniklých. Ústavní soud v této souvislosti opakuje, že chápe stěžovatelku, že vtažení § 173 insolvenčního zákona do argumentace obecných soudů v souvislosti s opožděností u ní mohlo vyvolat pochybnosti a nejasnosti, které v ústavní stížnosti formuluje. Z toho ale ještě nelze dovozovat opodstatněnost, potažmo důvodnost ústavní stížnosti. Zásadní jsou totiž závěry, které obecné soudy přijaly v souvislosti s aplikací § 253 insolvenčního zákona. Pokud Nejvyšší soud zcela v závěru napadeného usnesení zmiňuje § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, pak jen v souvislosti s tím, že přiměřeně platí i pro pohledávku z titulu náhrady škody podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona, nikoli nutně v tom směru, že by aproboval dopad § 173 insolvenčního zákona na posuzovanou věc.

10. Pro závěry Nejvyššího soudu byl podstatný § 253 insolvenčního zákona, který se vztahuje na smlouvy o vzájemném plnění a zní (1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění. (2) Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak. (3) ... (4) Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. (5) ..., a to ve spojení s odmítnutím názoru stěžovatelky, že fikce odstoupení insolvenční správkyně od SoSB podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona nemohla nastat, pokud stěžovatelka a insolvenční správkyně o existenci SoSB v tu dobu nevěděly. Nejvyšší soud nesprávnost názoru odůvodnil přiléhavě odkazem na shora citovanou judikaturu o nepřípustnosti obcházet propadný charakter přihlašovací lhůty tvrzením, že o pohledávce věřitel nevěděl.

11. Ústavní soud nespatřuje žádný exces v rovině ústavního práva, pokud obecné soudy dovodily, že za situace, kdy věřitel (přesněji vyjádřeno ten, kdo je jeho statutárním orgánem v době běhu lhůt podle § 253 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona) nevěděl o existenci smlouvy (kterou ale sám věřitel uzavřel...), nemá to vliv na fikci odstoupení podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, a ani na běh propadné lhůty pro přihlášení pohledávky podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona. Jde o závěr plně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo svědčí bdělým). Obstojí i výklad, že pokud v důsledku interních záležitostí stěžovatelky (právnické osoby) nedošlo mezi osobami zastávajícími funkci statutárního orgánu k předání informace o existenci SoSB, není to důvodem, proč by měly být lhůty podle § 253 insolvenčního zákona prolomeny, potažmo by neměly běžet. Tím samozřejmě není dotčena případná odpovědnost toho, kdo nepředáním informace porušil svou povinnost.

12. Pro úplnost Ústavní soud dodává: fikce odstoupení od SoSB nastala uplynutím 30 dnů od prohlášení konkursu, vedlejší účastnice tak v době, kdy podle stěžovatelky byly splněny předpoklady, za kterých byla podle SoSB povinna uzavřít budoucí smlouvu, již vůbec takovou povinnost neměla, neboť (insolvenční správkyně) od SoSB již v září 2023 (fikcí) odstoupila. Pozdější odmítnutí plnění ze SoSB je již bez právního významu. Pohledávka na náhradu škody v důsledku neuzavření budoucí smlouvy stěžovatelce vznikla již okamžikem (fikce) odstoupení od smlouvy podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona a lhůta pro její přihlášení se řídí § 253 odst. 4 insolvenčního zákona.

13. Ústavní soud tak uzavírá, že výklad § 253 insolvenčního zákona, na jehož základě obecné soudy učinily závěr, že stěžovatelčina přihláška P-13 byla opožděnou, v ústavní rovině obstojí a soudu jím neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva.

14. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu