III.ÚS 211/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 11 Tdo 752/2025-2335, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2024 č. j. 4 To 15/2024-1911, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2024 č. j. 30 T 2/2023-1820, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") vyplývá, že krajský soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, v bodě II. 5., uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Proti rozsudku krajského soudu podali všichni tři tehdy obvinění a státní zástupce odvolání.

3. Z důvodu opakované žádosti o odročení veřejného zasedání obhájce stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 10. 11. 2022 podle § 23 odst. 1 trestního řádu trestní věc stěžovatele ze společného řízení vyloučil k samostatnému projednání, a tato byla následně vedena pod sp. zn. 4 To 55/2022. Vrchní soud usnesením ze dne 10. 11. 2022 rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 27. 6. 2022 ohledně stěžovatele zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc ve zrušené části vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí. Důvodem zrušení rozsudku bylo zjištění procesního pochybení, spočívajícího ve skutečnosti, že stěžovatel nebyl v řízení nejen před soudem zastoupen advokátem ve smyslu § 35 odst. 1 trestního řádu, ale samostatným evropským advokátem JUDr. Alexandrem Kasatkinem, LL.M., který byl takto zapsán v České advokátní komoře podle § 35l zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V takovém případě v samotném řízení před soudem musí podle § 35p odst. 2 zákona o advokacii evropský advokát ustanovit konzultanta, což se nestalo. V důsledku uvedeného procesního pochybení tedy nebyl stěžovatel v řízení nejen před soudem správně procesně zastoupen.

4. Krajský soud usnesením ze dne 13. 2. 2023 podle § 23 odst. 1 trestního řádu ze společného řízení (vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 9/2021) vyloučil k samostatnému projednání trestní věc stěžovatele s tím, že tato věc byla nadále vedena pod sp. zn. 30 T 2/2023. Podle § 221 odst. 1 trestního řádu trestní věc stěžovatele vrátil krajský soud státnímu zástupci k došetření a k odstranění procesních pochybení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vypověděl plnou moc JUDr. Kasatkinovi, krajský soud ustanovil stěžovateli obhájce Mgr. Ivo Šotka. Státní zástupce novému obhájci doručil usnesení o zahájení trestního stíhání s poučením o právu stížnosti, kdy k podané stížnosti obhájcem byla zákonnost zahájení trestního stíhání následně přezkoumána státním zástupcem.

5. Stěžovatel obdržel rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání dne 21. 4. 2021. Dne 22. 8. 2023 byla státním zástupcem Krajského státního zástupce v Ostravě podána obžaloba na stěžovatele, a to pro skutek, který byl právně kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterých se měl dopustit s dalšími dvěma obviněnými tím, že se měl podílet na zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2014 ve výši 14 225 918 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené příslušným správcem daně. Stěžovatel byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu 5 let.

6. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 18. 6. 2024 rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž konstatoval, že postupem obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel je státní příslušník Slovenské republiky a tvrdí, že v řízení došlo k porušení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen "směrnice"). Veškeré úkony trestního řízení byly provedeny bez tlumočníka, a to jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, stejně tak jako u odvolacího soudu. Stěžovatel namítá, že na počátku zahájení trestního stíhání jednoznačně prohlásil, že rozumí českému jazyku, ale pouze v "běžné hovorové řeči", dále že bude komunikovat v jazyce slovenském (což celou dobu řízení činil) a požádal o překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do slovenštiny. Stěžovatel argumentuje čl. 2 odst. 1 a bodem 21 preambule směrnice, z kterých dovozuje, že není dostatečné, že stěžovatel plně českému jazyku rozuměl (což neuvedl), ale tlumočení a překlad musí být zajištěn i v případě, pokud se rozhodne mluvit jiným jazykem, než je jazyk řízení. Již tato skutečnost měla zaručit přibrání tlumočníka, což se v posuzovaném případě nestalo.

9. Stěžovatel namítá, že právo na tlumočení se uplatní nejen v rámci soudního řízení, ale i v průběhu celého trestního řízení [viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") Kamasinski proti Rakousku; č. 9783/82, Vizgirda proti Slovinsku; č. 19896/02, ze dne 17. 1. 2017]. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 10. 2020 bylo na žádost stěžovatele přeloženo do slovenského jazyka. Od této žádosti pak stěžovatel nikdy neprohlásil, že další listiny již nepožaduje do slovenštiny přeložit, přesto tak orgány činné v trestním řízení nečinily. Stěžovatel tvrdí, že nebyl v řízení tou osobou, která se musí překladu do mateřského jazyka výslovně domáhat, ale naopak státní orgány musí toto zjišťovat z úřední povinnosti a pokud není zjištěno, že tento požadavek na překlad tu výslovně není, pak je jejich povinností vždy přítomnost tlumočníka a překlad zajistit. Stěžovatel podpůrně argumentuje také tím, že v průběhu řízení před krajským soudem došlo několikrát k mylnému výkladu jeho výpovědi, proti čemuž podal námitky proti protokolaci. Krajský soud námitkám stěžovatele vyhověl s odůvodněním, že stěžovatel vypovídá ve slovenštině a není mu tedy rozumět.

10. S odkazem na čl. 37 odst. 4 Listiny stěžovatel tvrdí, že není rozhodující, zda prohlásil, že český jazyk ovládá, ale i v tomto případě musel být po vynesení taxativně stanovených rozhodnutí (viz § 28 odst. 2 trestního řádu) řádně opětovně poučen a výslovně prohlásit, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. To se nestalo ani v případě rozsudku krajského soudu, ani v případě vynesení rozhodnutí vrchního soudu.

11. Stěžovatel dále namítá procesní pochybení krajského i vrchního soudu spočívající v tom, že mu nebyl řádně doručen rozsudek krajského soudu ze dne 16. 1. 2024, a proto dosud nepočala běžet lhůta pro odvolání. Krajský soud namísto toho, aby rozsudek, který podle § 64 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být obviněnému doručen do vlastních rukou, mu jej nedoručil prostřednictvím pošty ani jiným řádným způsobem, ale zvolil jakési "quasi" doručení prostřednictvím obhájce formou zaslání rozsudku emailem s tím, aby obviněný podepsal, že tento rozsudek převzal, a toto potvrzení bylo soudu zasláno zpět emailem obhájce. Stejně tak mu nebyla řádně doručena ani obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení. Stěžovatel také napadá doručení usnesení odvolacího soudu s ohledem na absenci překladu do slovenštiny, kterého se domáhal. K pochybením došlo také v jeho procesním poučení při hlavním líčení, kdy nebyl poučen o možnosti žádat tlumočníka a překlad rozhodnutí, o kterých se nevyjádřil tak, že by je nepožadoval, a přesto je soud ignoroval, stejně jako v nedostatku poučení o možnosti prohlásit vinu nebo uzavřít dohodu o vině a trestu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

13. K otázce běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti, kterou stěžovatel ve svém návrhu vznáší, Ústavní soud konstatuje, že počátek běhu lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je spojován s doručením rozhodnutí o dovolání, které je posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, a to bez ohledu na to, zda obviněný podá žádost o překlad tohoto rozhodnutí. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze počítat až od doručení překladu rozhodnutí dovolacího soudu, který byl vyhotoven na žádost stěžovatele podle § 28 odst. 4 trestního řádu (viz usnesení ze dne 12. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 141/24). Ústavní stížnost byla v posuzované věci podána v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí o dovolání, a jde tedy o podání včasné.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je tak samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a představovat důvod intervence Ústavního soudu.

15. Právo na tlumočníka je zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a v čl. 14 odst. 3 písm. f) Paktu. Toto právo je pro trestní řízení zakotveno i na zákonné úrovni v § 2 odst. 14, věta druhá trestního řádu. Jde o jeden ze stěžejních prvků práva na spravedlivý proces, neboť bez něj osoby, které nerozumějí jazyku řízení, nemohou uplatňovat ani svá další ústavně zaručená práva, např. právo na obhajobu. Je povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda obviněný rozumí jazyku, v němž je řízení vedeno, a případně zda je za účelem zajištění jeho procesních práv nutno ustanovit mu tlumočníka (srov. rozsudek ESLP ve věci Cuscani proti Spojenému království ze dne 24. 9. 2002 č. 32771/96, § 39). Tato povinnost se vztahuje nejen na situace, kdy obviněný učiní výslovnou žádost o ustanovení tlumočníka, nýbrž i na situace, kdy vznikne důvodná pochybnost o tom, jestli ovládá jazyk řízení na potřebné úrovni (nález ze dne 17. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 637/24, bod 31). Povinností soudu je ve specifických případech i kontrola kvality tlumočení (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, bod 70). Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy však nevyžaduje, aby byly obviněnému přeloženy všechny důkazy a listiny přijaté v rámci trestního řízení. V kontextu vnitrostátního práva je nutno trvat na písemném překladu těch dokumentů, které zákonodárce vymezil v trestním řádu (viz § 28 odst. 2 ve spojení s § 28 odst. 1), přičemž u dalších dokumentů je pak nutno posuzovat, zda je jejich písemný překlad nezbytný pro zajištění spravedlivého procesu a práv obhajoby.

16. Na úrovni Evropské unie byla pro zajištění práva na tlumočníka v trestním řízení vydána směrnice, jež je pro Českou republiku závazná. Tato směrnice obsahuje obdobné požadavky jako judikatura ESLP. Stěžovatel spatřuje mj. porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že trestní soudy postupovaly podle vnitrostátní právní úpravy, ačkoli měly vycházet z pro něj příznivější přímo aplikovatelné úpravy unijní, konkrétně čl. 2 odst. 1 a odstavce 21 preambule směrnice. Stěžovatel však ve své argumentaci opomíjí, že těmto článkům směrnice odpovídá mj. § 28 odst. 1 trestního řádu, který trestní soudy v posuzované věci aplikovaly. Stěžovateli nelze přisvědčit, že je směrnice koncipována tak, že tlumočení a překlad musí být soudem zajištěn vždy v případě, pokud se stěžovatel rozhodne mluvit jiným jazykem, než je jazyk řízení. Povinnost tlumočení a překladu vzniká, pokud účastník řízení prohlásí, že nerozumí jazyku, v němž je řízení vedeno, nebo taková potřeba vyjde najevo v té intenzitě, že by některému z účastníků bylo právo na spravedlivý proces a rovné postavení omezeno. V posuzované věci si stěžovatel zvolil, že bude komunikovat ve slovenském jazyce.

17. Slovenský jazyk má na našem území do jisté míry mimořádné postavení. Jednak po dlouhou dobu existoval společný stát Čechů a Slováků, jednak čeština a slovenština jsou jazyky velmi blízce příbuzné, s řadou shod ve slovní zásobě i stavbě jazyka, v důsledku čehož stále přetrvává široká srozumitelnost mezi oběma jazyky navzájem. Právě z důvodu této jazykové blízkosti stanoví čl. 3 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb.), že není třeba překládat žádosti a jiné písemnosti zasílané nebo předkládané justičním orgánům při uplatňování této smlouvy, neboť se přepokládá, že tyto listiny budou justičním orgánům srozumitelné. Stejně tak lze odkázat na § 16 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož se sice v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce, avšak účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském.

18. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pochybil při hlavním líčení, neboť nebyl poučen podle § 28 trestního řádu. Z obsahu spisu krajského soudu však tvrzené pochybení nevyplývá, neboť pozitivní závazek státu informovat stěžovatele o jeho právu na tlumočení, který vyplývá z § 2 odst. 14 ve spojení s § 28 odst. 1 trestního řádu, byl dodržen. V tomto ohledu lze odkázat již na protokol o výslechu stěžovatele z přípravného řízení ze dne 24. 7. 2023, kde byl stěžovatel poučen nejen podle § 2 odst. 14 trestního řádu, o jeho právu užívat mateřský jazyk nebo jazyk o kterém uvede, že jej ovládá, ale i podle § 28 odst. 1, 2, 4 trestního řádu o jeho právu na tlumočníka pro jazyk jeho národnosti. Stěžovatel po poučení prohlásil, že mu porozuměl v plném rozsahu, že ovládá běžný hovorový český jazyk a tlumočníka nežádá. Stejně tak z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 je zřejmé, že stěžovatel byl "poučen dle § 2 odst. 14, 33 odst. 1, 2, 93 odst. 1, 95 odst. 2 tr. řádu, uvádí: Poučení jsem porozuměl, obžalobu jsem obdržel, přečetl jsem si ji, nemám zdravotní problémy, které by mi bránily v mé obhajobě...". Hlavní líčení pak proběhlo bez přítomnosti tlumočníka.

19. Stěžovateli lze přisvědčit, že podal dne 15. 1. 2024 námitky proti protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 11. 2023, kterým krajský soud podle § 57 odst. 1 trestního řádu vyhověl a protokol opravil, s odůvodněním, že některá vyjádření nebyla zcela srozumitelná, a proto došlo ke dvěma nepřesnostem. Krajský soud nevyhodnotil, že by tyto nepřesnosti znamenaly, že stěžovatel neovládal jazyk řízení na potřebné úrovni, přičemž ani stěžovatel v hlavním líčení konaném ve dnech 15. - 16. 1. 2024 o ustanovení tlumočníka nezažádal. Stejně tak ani v odvolání proti rozsudku krajského soudu neuplatnil žádné eventuální námitky proti protokolaci. Veřejné zasedání dne 18. 6. 2024 pak probíhalo bez přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel až ve "sdělení k žádosti soudu" ze dne 6. 9. 2024 (v dovolacím řízení), prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce prohlásil, že "...nyní obžalovaný prohlašuje, že neovládá český jazyk natolik, aby byl schopen porozumět všem slovům a všem výrazům, tedy prohlašuje, že neovládá český jazyk, byť si to v minulosti myslel..." Toto prohlášení stěžovatele, spojené s žádostí o překlad rozsudku krajského soudu i vrchního soudu, v řízení o dovolání Nejvyšší soud reflektoval. V průběhu hlavního líčení však stěžovatel i přes poučení neprohlásil, že neovládá český jazyk ani nežádal tlumočníka, přičemž ani soudu o tom nevznikla pochybnost. Namítaný postup krajského soudu tak nezakládá zásah do ústavně garantovaných základních práv, ať už ve vztahu k právu na soudní ochranu, právu na tlumočníka či právu na obhajobu, neboť provedení předchozích úkonů trestního řízení bez účasti tlumočníka nemá vliv na zákonnost procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy stěžovatel před jejich konáním prohlásil, že rozumí českému jazyku a tlumočníka nežádá.

20. Stěžovatel namítá, že nebyl při žádném z hlavních líčení poučen ve smyslu trestního řádu o tom, že může učinit prohlášení viny podle § 206c trestního řádu či uzavřít dohodu o vině a trestu podle § 206b trestního řádu. Ze zvukového záznamu, stejně jako z protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 11. 2023 však vyplývá, že předseda senátu v rámci poučení stěžovatele četl jeho vyjádření ze dne 25. 10. 2023, kde prostřednictvím svého obhájce uvedl, že se cítí nevinen, nemá zájem na uzavření dohody o vině a trestu a v hlavním líčení neprohlásí svou vinu, nesouhlasí s popisem skutku, s jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, příp. ochranným opatřením. Následně byl vyzván předsedou senátu, aby se vyjádřil k obsahu žaloby, kdy stěžovatel opět uvedl, že se cítí nevinný, žádá zrušení obžaloby a k obžalobě se vyjádřil (viz č. l. 1765). Stěžovatelův postoj byl po celou dobu trestního řízení konzistentní, což bez jakýchkoliv pochybností vyplývá ze způsobu jeho obhajoby i obsahu procesních úkonů z jeho strany činěných.

21. Stěžovatel dále namítá porušení § 64 odst. 1 trestního řádu při doručování listin do vlastních rukou (obžaloba, předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek krajského soudu). Nejvyšší soud se námitkou stěžovatele podrobně zabýval v bodech 111-124 odůvodnění napadeného usnesení, přičemž konstatoval, že krajský soud doručoval způsobem, který trestní řád nezná, tj. písemnosti mu byly doručeny prostřednictvím obhájce na základě jeho dohody se soudem. Nejvyšší soud vyhodnotil, že se jedná o podstatnou vadu řízení, která však nemá přímý dopad na věcnou správnost napadených rozhodnutí (všechny listiny byly řádně doručeny obhájci stěžovatele; stěžovatel byl v době konání hlavního líčení seznámen s obžalobou, což sám potvrdil svým prohlášením; stěžovatel byl včas informován i o termínu hlavního líčení; obhájce stěžovatele deklaroval obdržení rozsudku krajského soudu stěžovatelem; seznámení se s rozsudkem krajského soudu potvrzuje obsah odvolání a jeho doplnění), přičemž tato otázka již byla judikatorně řešena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 3 Tdo 147/2011). Vzhledem k výše uvedenému nebyly listiny stěžovateli doručovány formálně v souladu s trestním řádem, avšak materiálně právo stěžovatele na přístup k soudu ani právo na obhajobu porušeno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že pochybení krajského soudu na úrovni podústavního práva nebylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele a představovat tak důvod intervence Ústavního soudu.

22. Ústavní soud konstatuje, že na postupu krajského soudu, aprobovaným Nejvyšším soudem, v posuzované věci neshledal stěžovatelem namítaná procesní pochybení v takové intenzitě, aby odůvodnily jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

23. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu