III.ÚS 2124/12
V PLATNOSTI- KS Praha 23 Co 156/2011-146
- ÚS III.ÚS 2124/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny příslušné procesní prostředky. Stěžovatel neuplatnil dovolání proti rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení, které bylo výsledkem nezaplacení soudního poplatku. Soud vysvětlil, že princip subsidiarity vyžaduje, aby účastník řízení nejprve využil všech dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele H. M., zastoupeného Mgr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011 č. j. 23 Co 156/2011-146 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 23 Co 156/2011-149, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na ochranu svého jména s odkazem na čl. 10 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal proti své bývalé manželce K. M. a svému nezletilému synovi J. M. zákazu užívání příjmení "M." žalovanými u Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 8 C 667/2003. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta a rozsudek nabyl právní moci dne 5. ledna 2005. Dne 15. března 2007 došla Okresnímu soudu v Mělníku žaloba na obnovu řízení o zákaz užívání příjmení žalovanými (sp. zn. 16 C 42/2007). Soud prvního stupně žalobu zamítl pro opožděnost. Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť žaloba na obnovu řízení nebyla podána stěžovatelem ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. Rovněž tak nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení dle § 233 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel podal proti usnesení druhoinstančního soudu dovolání, ve kterém žádal o osvobození od placení soudních poplatků z dovolání a ustanovení zástupce z řad advokátů. Prvoinstanční soud zamítl návrh na ustanovení advokáta pro dovolací řízení a dále nepřiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku z dovolání. Druhoinstanční soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nepřiznání osvobození od placení soudního poplatku z dovolání potvrdil, když uvedl, že rozhodnutím České advokátní komory ze dne 7. července 2011 byla stěžovateli určena advokátka Mgr. Táňa Fízeľová k poskytnutí právní služby. Stěžovatel v odvolacím řízení doložil, že po srážce 3 526 Kč z jeho důchodu, který v té době činil 11 515 Kč, mu na krytí jeho potřeb zůstává 7 989 Kč měsíčně. Dovolací soud dospěl k závěru, že sociální situace stěžovatele by v tomto případě odůvodňovala osvobození od soudních poplatků alespoň zčásti, a to z jedné poloviny. Odvolací soud však odvolání stěžovatele nevyhověl, neboť stěžovatel dle názoru odvolacího soudu v daném řízení uplatňuje bezúspěšně žalobu o zákazu užívání příjmení žalovaných, která však nemá oporu v žádném zákonném předpisu platného českého právního řádu. Soud prvoinstanční následně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč do 5 dnů od doručení usnesení. Soudní poplatek však ve lhůtě stanovené zaplacen nebyl. Stěžovatel požádal podáním došlým soudu dne 9. prosince 2011 o zaplacení poplatku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Okresní soud v Mělníku následně svým rozhodnutím řízení o dovolání zastavil a Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvoinstančního potvrdil. Stěžovatel zjevně odvozuje běh lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2012 sp. zn. 23 Co 66/2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. V petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti však stěžovatel napadá toliko rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011 č. j. 23 Co 156/2011-146, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 156/2011-149, které bylo stěžovateli doručeno již v roce 2011 a proti němuž měl možnost řádně podat dovolání. Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V tomto směru se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti (přípustnosti) návrhu z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem). Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh opožděný a nepřípustný, který podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2012 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.