III.ÚS 2134/12
V PLATNOSTI- MS Brno 215 C 172/2010-117
- KS Brno 15 Co 113/2012-135
- ÚS III.ÚS 2134/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval výkladem právního předpisu ani skutkovým posouzením, protože stížnost nevykazovala závažné porušení ústavních práv. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo považováno za správně odůvodněné a v souladu s právními předpisy. Ústavní soud nepřezkumuje běžné chyby v právním výkladu nebo skutkovém posouzení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Egera, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška 2027/79, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2012 č. j. 15 Co 113/2012-135, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2011 č. j. 215 C 172/2010-117, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2011, č. j. 215 C 172/2010-117, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Statutární město Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplaceného osobního příplatku k platu, a na nákladech řízení stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému 14 040 Kč. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že k odnětí osobního příplatku stěžovateli došlo v souladu s právními předpisy (zde zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce"), neboť bylo věcí zaměstnavatele zhodnotit, zda podmínky pro poskytnutí či odnětí tohoto nenárokového příplatku byly v konkrétní situaci splněny, a toto - stěžovateli nepříznivé - hodnocení shledal soud skutkově podloženým. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. 15 co 113/2012-135 odmítl odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně (dle poskytnutého poučení) stěžovatel podal s tím, že jde podle § 202 odst. 2 o. s. ř. o odvolání nepřípustné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 28 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť je založeno na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Je názoru, že soud vycházel výlučně z tvrzení žalovaného, zejména z ničím neprokázaného tvrzení o "údajném" porušení jeho povinností z pracovního poměru, aniž by věnoval pozornost důkazům a tvrzením, které v řízení sám předložil, což považuje - s ohledem na nemožnost podat v této věci (bagatelní spor) odvolání - za obzvlášť významné. Soud se též nijak nevypořádal s jeho argumentací ohledně závaznosti platového výměru jako součásti pracovní smlouvy, jakož i s tím, že tyto "dokumenty" je možné "modifikovat" pouze se souhlasem obou smluvních stran, a též opomenul, že osobní příplatek se stal nárokovým, neboť byl žalovaným výslovně přiznán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není běžnou opravnou instancí v systému obecného soudnictví, a podústavní "nesprávnost" soudního rozhodnutí sama o sobě není kritériem jeho přezkumu. Ve vztahu k povaze projednávané věci je pak namístě především zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že postupem soudu a výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatel své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - jak bylo shora předznačeno - nepřísluší. Aniž by se tedy mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném - adekvátně odůvodněném - rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje. Z provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo, že žalovaný nerezignoval vůči stěžovateli ani na svoji oznamovací povinnost dle § 136 odst. 2 zákoníku práce; okolnost, že tak učinil, aniž vydal nový platební výměr (což jediné může mít z hlediska správnosti jeho postupu význam), není způsobilá založit úsudek, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na skutkových a právních závěrech, jež by byly výrazem libovůle či extrémního pochybení soudu. Proti též napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl, a objektivně mu ani ničeho vytknout nelze. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.