III.ÚS 2185/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Romana Krauskopfa, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 5294/2016-511, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2016 č. j. 3 Co 123/2015-460 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2015 č. j. 19 C 193/2013-410, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Plzeň, sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, a 2) obchodní společnosti Kooperativa Pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejších účastnicích domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 450 000 Kč (jím uplatněný nárok odůvodňoval tím, že v důsledku nesprávně provedené léčby prstu levé ruky již není schopen vést dosavadní život, mimo jiné se musel vzdát své práce řidiče nákladní kamionové dopravy a svých zájmů). Na základě provedeného dokazování dospěl krajský soud k závěru, že péče poskytnutá první vedlejší účastnicí byla provedena lege artis a k žádnému pochybení z její strany nedošlo.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu, když seznal, že krajský soud dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým i právním závěrům. Vrchní soud přitom odmítl stěžovatelovu námitku týkající se údajného nedostatečného poučení o následcích léčby, neboť byla uplatněna až po koncentraci řízení.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jelikož dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly jím vznesenou námitkou, že nebyl první vedlejší účastnicí řádně poučen o možných následcích léčby, což je součástí postupu lege artis, a postup non lege artis tvrdil stěžovatel od počátku řízení. Pokud se proto obecné soudy s touto stěžovatelovou námitkou řádně nevypořádaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 11 až 14) přípustná není.

IV. Vlastní posouzení věci

7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti [což je dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku]. Nejvyšší soud sice v závěru odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že dovolání "jako nepřípustné odmítl", z celého odůvodnění je nicméně zřejmé, že důvodem odmítnutí není nepřípustnost dovolání, nýbrž skutečnost, že stěžovatel "[v] projednávané věci nijak přípustnost dovolání nevymezil".

8. Jelikož tedy stěžovatelovo dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo (stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí opak), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jeho dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než jej odmítnout.

9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu.

11. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

12. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Z podstaty věci by totiž - v dané procesní situaci - mohl Nejvyšší soud uvážit přípustnost dovolání pouze za předpokladu, že by mu stěžovatel, jenž by splnil svoji procesní povinnost způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř., dal k takovému postupu svým formálně bezvadným dovoláním možnost.

13. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2017 Jan Filip v.r. předseda senátu