III.ÚS 219/05
V PLATNOSTI- NS 32 Odo 42/2004
- ÚS III.ÚS 219/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly prokázány porušení ústavních práv. Soud se opřel o názor, že soudy nižších stupňů správně stanovily, že žalovaná nebyla v zákoně uvedenou roli odpovědná. Návrh na zrušení rozhodnutí byl považován za zjevně neopodstatněný. Soud uznal, že žalobkyně měla možnost podat samostatnou žalobu příslušnému soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky JUDr. Sylvy Rychtalíkové, správkyně konkursní podstaty společnosti NIPPEX, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 3, Cimburkova 588/11, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 391/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2005 č. j. 32 Odo 42/2004-128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2003 č. j. 19 Co 360/2003-104 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 4. 2003 č. j. 12 C 185/2002-76, takto :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů a odůvodnila ji tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky, k porušení práva na pokojné držení majetku a na zákonného soudce, jakož i zásady vázanosti soudu zákonem. Uvedla, že před soudem I. stupně bylo objasněno jednání žalované K. R., která vozidlo, jež bylo vlastnictvím úpadce, vydala na Ukrajinu a která v době prokázaného jednání byla nejen zaměstnankyní společnosti OLFIN a. s., ale také členkou dozorčí rady úpadce a svým jednání porušila povinnosti vyplývající z této funkce, čímž nese odpovědnost plynoucí z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Tímto tvrzením odůvodnila stěžovatelka žalobu, soud se jím však nezabýval a pokud v rozhodnutí uvedl, že o odpovědnosti žalované dle obchodního zákoníku učinila návrh až v návrhu závěrečném, jde o zřejmou nesprávnost - již při jednání soudu dne 9. 8. 2002 tato skutková tvrzení uplatnila. Přesto soud o věci dále jednal, aniž se zabýval tím, zda je soudem příslušným, věc také příslušnému soudu nepostoupil. Ani soud II. stupně se s uplatněnými odvolacími námitkami nevypořádal, dle jejího přesvědčení nekriticky převzal závěr soudu I. stupně o obsahové nedostatečnosti skutkových tvrzení ohledně obchodně právní odpovědnosti žalované i o tom, že tato námitka byla uplatněna až v závěrečném návrhu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i tom, že stejně jako okresní soud přihlédl k promlčení ohledně obchodně právní odpovědnosti, aniž by tato námitka byla žalovanou vznesena. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, napadá je proto, že se dovolací soud nevypořádal s hrubými procesními chybami učiněnými zejména soudem I. stupně a ve skutečnosti se s nimi ztotožnil, když konstatoval, že, byť bylo neoprávněné nakládání žalované s předmětným vozidlem prokázáno a soud I. stupně se návrhem žalobkyně na posouzení odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady nezabýval a věc z důvodu věcné příslušnosti nepostoupil Vrchnímu soudu v Praze, šlo o jednání ekonomické a důvodné. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 12 C 185/2002 zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Odo 42/2004-128 ze dne 31. 1. 2005 bylo shledáno, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá. Konstatování odvolacího soudu, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované ve smyslu § 420 obč. zákona, když tato jednala jako zaměstnankyně společnosti OLFIN a. s. - jejím jménem a závěr dovolacího soudu, že tedy proto nebyl v předmětném rozhodnutí zjištěn rozpor s hmotným právem, je závěrem opodstatněným. Stejně pak v postupu soudů při hodnocení vyjádření žalobce o vztahu žalované a dovolatelky a v jejich stanovisku o neaplikovatelnosti obchodního zákoníku na tento vztah, jakož i v konstatování promlčení nároku, dovolací soud důvodně nezjistil v řešení právní otázky rozpor s hmotným právem, a tedy ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu. Pokud jde o rozhodnutí soudu I. a II. stupně, lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Nutno dodat, že žalobkyně podala v předmětné věci občanskoprávní žalobu u věcně i místně příslušného soudu, o uplatněném nároku na náhradu škody dle § 420 obč. zákona věcně i místně příslušný soud také rozhodl. I když žalobkyně v průběhu řízení namítala případnou odpovědnost žalované i dle § 373 obchodního zákoníku, pak takovou námitku nebylo možno považovat za žalobu z titulu odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady, tuto žalobu pak vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a podrobit proto přezkoumání i otázku věcné příslušnosti soudu pro rozhodnutí ve věci (§ 104a odst. 1 a 2 obč. soudního řádu). Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.