III.ÚS 2216/15
V PLATNOSTI- KS Praha 17 Co 85/2014-119
- NS 21 Cdo 1215/2015
- ÚS III.ÚS 2216/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti ve sporu o přerušení řízení o určení neplatnosti právního úkonu, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Námitky proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem byly jen vyjádřením nesouhlasu, nikoli věcnou argumentací. Výhrady proti rozhodnutí krajského soudu se týkaly pouze dílčích formulací, nikoli rozhodnutí jako celku. Usnesení o přerušení řízení je procesní povahy a zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, proto soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č. j. 17 Co 85/2014-119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 21 Cdo 1215/2015-193, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a dále základního práva vlastnit majetek zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně základních práv a lidských svobod. Napadeným usnesením změnil Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení o žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti právního úkonu do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 317/2013 nepřerušuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že v něm konkrétně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že dle jejího názoru uvedla dostatek údajů, aby bylo z dovolání patrné, z čeho jeho přípustnost odvozuje. Má za to, že podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu a že požadavek Nejvyššího soudu na přesné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání je projevem přepjatého formalismu. Krajskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že mechanicky převzal tvrzení žalovaných obsažená v jejich odvolání a následně věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že výše označené řízení nemá význam pro řízení, jehož přerušení navrhla. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávní deficit posuzovaných rozhodnutí, který stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Námitky stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nemají - přísně vzato - povahu věcné argumentace, neboť jsou primárně vyjádřením jen nesouhlasu; stěžovatelka dává najevo, že dle jejího názoru měl Nejvyšší soud její podání interpretovat odlišně, ale již neuvádí, z čeho toto své očekávání odvozuje. Pouhé tvrzení, že dovolání je přípustné, doplněné o citaci příslušného procesního ustanovení (o. s. ř.), za podklad pro závěr, že byly splněny v tomto ustanovení vymezené podmínky přípustnosti dovolání, mít nelze. Výhrady vůči napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze se pak týkají pouze určitých pasáží a formulací v nich použitých, nikoli rozhodnutí jako celku. Krajský soud odkázal na jiná rozhodnutí, která jsou stěžovatelce známa, a z napadeného rozhodnutí v kombinaci s rozhodnutími odkazovanými je patrné, že se soud splněním podmínek pro přerušení řízení zabýval podrobně, a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněny. Významné dále je - a to především - že usnesení o (ne)přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím tato podmínka samozřejmě splněna není. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.