III.ÚS 2227/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025, č. j. 7 Tdo 299/2025-784, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 7 To 77/2024-711, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2024, č. j. 1 T 4/2024-661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Uvedeného trestného činu se podle městského soudu dopustil tím, že dne 6. 10. 2023 večer po předchozí slovní rozepři s poškozeným a fyzické potyčce, která byla ukončena odtržením obou účastníků, stěžovatel vytáhl nůž a několikrát poškozeného bodnul do oblasti břicha. Rány, vedené velkou silou, poranily poškozenému žaludek a bez lékařského ošetření mohly vést k jeho smrti. Za toto jednání městský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k trestu vyhoštění z České republiky na neurčito a k trestu propadnutí věci (nože). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědí stěžovatele, poškozeného i dalších svědků, jakož i kamerového záznamu celého incidentu a znaleckých posudků. Obhajoba stěžovatele byla těmito důkazy jednoznačně vyvrácena.

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry městského soudu a považoval stěžovatelovo jednání za pokus vraždy spáchaný v nepřímém úmyslu. Důkazy byly provedeny v souladu se zákonem, skutková zjištění jsou úplná a správná a závěry městského soudu odpovídají provedeným důkazům.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud shledal, že dovolání pouze opakuje námitky, s nimiž se soudy již přesvědčivě vypořádaly, a jejich hodnocení bylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor. Stěžovatelovo jednání zároveň nenaplňovalo znaky nutné obrany nebo krajní nouze.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje zjevný rozpor, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozeného. Tvrdí, že jednal v nutné obraně či krajní nouzi, k níž byl veden dlouhodobými útoky a výhrůžkami poškozeného a jeho blízkých. Soudy podle něj nevzaly v úvahu tyto okolnosti, čímž porušily zásadu in dubio pro reo i jeho právo na spravedlivý proces.

6. Dále stěžovatel tvrdí, že dokazování bylo vadné a neúplné, neboť klíčoví svědci nebyli před soudem vyslechnuti, přestože jejich přítomnost byla reálně možná, a soudy se spokojily pouze s přečtením jejich výpovědí z přípravného řízení. Namítá i vady znaleckého posudku, který vycházel z nesprávné délky čepele nože, aniž by byl po námitkách obhajoby řádně aktualizován. Soudy se podle něj navíc dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a řádně neodůvodnily změnu právní kvalifikace. Soudy nedostatečně zhodnotily lhostejný přístup poškozeného k trestnímu řízení. Dále stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho legitimní očekávání a právo na účinné vyšetřování.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel brojí především proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy a učinily skutkové a právní závěry o jeho vině. Ústavní soud však opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a proto mu nepřísluší přehodnocovat důkazy ani nahrazovat závěry obecných soudů vlastními. Hodnocení důkazů spadá výhradně do pravomoci soudů rozhodujících v trestním řízení. Pouze v případě, že by jejich závěry byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, bylo by možné uvažovat o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Tím se pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.

10. Jde-li o konkrétní námitky, může Ústavní soud odkázat na podrobně odůvodněné závěry napadených rozhodnutí. To se týká zejména námitek o dostatečnosti souboru usvědčujících důkazů a aplikaci pravidla in dubio pro reo (viz bod 25 rozsudku městského soudu, bod 14 usnesení vrchního soudu a bod 24 usnesení Nejvyššího soudu), o (ne)zákonnosti nevyslechnutí svědků v hlavním líčení a lhostejnosti jejich přístupu k trestnímu řízení (viz bod 8 usnesení vrchního soudu a body 18 až 20 usnesení Nejvyššího soudu), o naplnění znaků nepřímého úmyslu (viz body 30 až 36 usnesení Nejvyššího soudu), o nenaplnění znaků nutné obrany a krajní nouze (viz bod 25 rozsudku městského soudu a body 37 a 38 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i o tvrzených nedostatcích znaleckého posudku (viz bod 25 rozsudku městského soudu a bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Těmto obsáhlým, logickým a srozumitelným závěrům obecných soudů nemůže Ústavní soud z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout a lze na ně proto odkázat.

11. Pro úplnost lze dodat, že namítal-li stěžovatel porušení jeho legitimního očekávání a práva na účinné vyšetřování, jak vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, není Ústavnímu soudu zřejmé, co těmito námitkami mínil. Z obsahu rozhodnutí, na něž stěžovatel odkázal, je zřejmé, že jejich závěry jsou v dané věci neaplikovatelné (ochrana legitimního očekávání se týká ochrany majetkových práv a právo na účinné vyšetřování je v ustálené judikatuře právem svědčícím oběti, nikoliv obžalovanému).

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025 Milan Hulmák v. r. předsedkyně senátu