III.ÚS 224/2000
V PLATNOSTI- KS Ostrava 23 C 36/98
- VS Olomouc 1 Co 210/99
- ÚS III.ÚS 224/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, která uznala námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž Ústavní soud nemá přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů. Závěr byl založen na tom, že stěžovatel nevykázal porušení ústavních práv ani zvláštní podmínky pro zásah do rozhodovací činnosti soudů.
Rubrum
III. ÚS 224/2000 Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 1 Co 210/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999, sp. zn. 23 C 36/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 1999 (1 Co 210/99-79) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 1999 (23 C 36/98-54) a tvrdil, že zmíněné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a tak současně porušily své povinnosti plynoucí z čl. 90 a č. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok (na zaplacení částky 3,500.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv) je promlčen. Aniž by stěžovatel svá tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva blíže zdůvodnil, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí v poloze obecného práva, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podrobně rozvedeném odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy, způsobem předpokládaným zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.,) vyložily, z jakých skutkových okolností dospěly k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným (O. a. s. v O.) je důvodná, a proto co do aspektů obecného práva nelze takto zdůvodněným rozhodnutím z ústavněprávních hledisek nic vytknout. Skutkové odkazy stěžovatele na okolnosti, za nichž k narovnání (uzavření smlouvy) mezi účastníky řízení v roce 1992 v intencích zákona č. 44/1988 Sb. došlo a s nimiž se obecné soudy co do rozhodujících aspektů ostatně dostatečně vypořádaly, jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodné. Stěžovatel v nich totiž přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by k jeho ingerenci do rozhodovací činnosti těchto soudů byly dány zvláštní podmínky, které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a jejichž existenci stěžovatel ostatně ani netvrdil. Pro tvrzení stěžovatele stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu není proto opory ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 11. května 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.