III.ÚS 2278/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 57/2026-4348 ze dne 14. července 2026 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 7/2025-4095 ze dne 11. května 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž podle § 39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.

2. Proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. d), e), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku a zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, resp. pro tyto trestné činy byla na ni (a další obžalované) podána obžaloba. Usnesením Okresního soudu v Trutnově č. j. 0 Nt 204/2025-12 ze dne 14. února 2025 byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.

3. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, neboť vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu nadále trvají. Zároveň rozhodl, že se vazba nenahrazuje zárukou nabídnutou za další chování stěžovatelky, jejím písemným slibem, dohledem probačního úředníka ani předběžným opatřením, a zamítl stěžovatelčin návrh na nahrazení vazby stanovením elektronické kontroly.

4. Stěžovatelka proti napadenému usnesení krajského soudu podala stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatelka namítá, že její vazební zajištění neodpovídá zákonem stanoveným a judikaturou rozšířeným důvodům vazby. Napadená rozhodnutí podle ní nesplňují požadavek na řádné odůvodnění a tvrdí, že obecné soudy v jejím případě nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Je přesvědčena, že obecné soudy závěr o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby založily pouze na premise hrozícího vysokého trestu, což rozporuje s tím, že ani taková hrozba nemůže obstát jako jediný důvod útěkové vazby. Žádné další konkrétní okolnosti odůvodňující obavu z jejího útěku podle jejího názoru nebyly přítomny. Poukazuje na okolnosti, které mají vylučovat riziko jejího útěku do zahraničí (nemocná matka, přítomnost majetku, rodiny a přátel v České republice). Odmítá argument obecných soudů o zahraničních vazbách s tím, že nebyl podpořen žádným důkazem. Za nepřijatelně abstraktní pak považuje argument obecných soudů o svém podnikání zahrnujícím cestování. Připomíná, že v době, kdy trestní řízení probíhalo, byli nejdřív vzati do vazby pouze její manžel, bratr a otec, zatímco ona byla na svobodě, kontaktovatelná a nikterak se o útěk nepokusila.

6. Stěžovatelka brojí též proti závěru obecných soudů o přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby, který podle jejího názoru rovněž nebyl podložen žádnými konkrétními skutečnostmi, resp. nebylo konkretizováno, v čem konkrétně by mělo spočívat riziko pokračování v trestné činnosti. Není držitelkou podnikatelského oprávnění, a technika, kterou by mohla pro dřívější druh podnikání použít, jí byla zabavena a rozprodána. Argument obecných soudů, že jinou práci nezná, považuje za nepřesvědčivý a nepřípustně paušalizující. Jako ničím nepodložený označuje argument obecných soudů, že by se mohla s pomocí jiných osob zapojit do trestné činnosti, a považuje to za zvláštní formu porušení presumpce viny. Poukazuje na některé z dosavadních provedených důkazů, které podle ní vyvracejí tvrzení obsažená v obžalobě.

7. Stěžovatelka dále namítá, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly možnostmi nahrazení vazby souborem dostatečných kontrolních opatření. Obecné soudy podle ní nevysvětlily, proč by například dohled probačního úředníka či písemný slib, doplněné elektronickou kontrolou pohybu a dalšími povinnostmi, nebyly způsobilé účelu vazby dosáhnout. S ohledem na výsledky dosavadního dokazování je přesvědčena, že pokračující vazba je zjevně nepřiměřená sledovanému účelu, jehož lze dosáhnout mírnějšími a současně dostatečně účinnými prostředky.

8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Ústavní soud zasahuje zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku. O takovou situaci se zde ale nejedná.

10. Ústavní soud především musí odmítnout stěžovatelčinu interpretaci nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. dubna 2004. Stěžovatelka totiž tvrdí, že se tento nález nezastavuje u hrozícího vysokého trestu coby (samo o sobě) dostačujícího důvodu útěkové vazby, ale že potvrzuje, že i v takovém případě je třeba důvodnou hrozbu útěků podložit důkazy. Takový dodatek však z nálezu nevyplývá, neboť Ústavní soud v něm jednoznačně konstatoval: "Z výkladu jazykového a logického tedy vyplývá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu." Tento jednoznačný závěr vztáhnul výhradně k případům, kdy lze dovodit konkrétní hrozící vysoký trest, přičemž specifikoval, že se má jednat o trest odnětí svobody ve výši nejméně okolo osmi let.

11. Podobně stěžovatelka zkresluje závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. prosince 2013. Ústavní soud v tomto nálezu nedospěl k závěru, že hrozba vysokého trestu nemůže obstát jako jediný důvod pro trvání útěkové vazby, jak tvrdí stěžovatelka, ale že tato okolnost nebude coby vazební důvod postačovat v případě existence dalších, konkrétních okolností (tzv. silných důvodů), které by opodstatněnost útěkové vazby vylučovaly.

12. Z napadeného usnesení krajského soudu (bod 7) vyplývá, že státní zástupce v obžalobě navrhoval, aby soud stěžovatelce uložil trest odnětí svobody nejméně v trvání devíti let. S přihlédnutím k charakteru trestných činů, z nichž je stěžovatelka obžalována, tak i Ústavní soud považuje podmínku hrozícího vysokého trestu (ve smyslu výše popsaných pravidel vymezených v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03) za splněnou. Jestliže obecné soudy navíc v posuzované věci nepřiznaly povahu výše zmíněných silných důvodů oslabujících hrozbu útěku vyplývající z hrozícího vysokého trestu těm faktorům, na které stěžovatelka poukazovala (nemocná matka, přítomnost majetku, rodiny a přátel v České republice), Ústavní soud takové hodnocení nepovažuje za svévolné či excesivní.

13. Pokud jde o ostatní důvody, které obecné soudy v napadených usneseních uváděly na podporu závěru o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že část z nich má velmi abstraktní charakter, konkrétně opakovaný poukaz na časté cestování spojené s dosavadní činností stěžovatelky i její rodiny. Na druhou stranu, krajský soud v bodě 7 napadeného usnesení poukázal na vazby stěžovatelčina otce v Polsku, což už představuje konkrétní skutečnost legitimně podporující zmíněný závěr o existenci důvodů útěkové vazby.

14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že argumenty, které obecné soudy v napadených usnesení uvedly v rámci odůvodnění závěru o přetrvávající existenci předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu, vyznívají nepřesvědčivě. Tato jejich argumentace (srov. bod 7 usnesení krajského soudu a bod 13 usnesení vrchního soudu) vycházela v podstatě pouze z toho, že stěžovatelka byla dlouhodobě zapojena do rodinného podnikání, v jehož rámci mělo docházet k páchání stíhané trestné činnosti, a že nepoznala jiný druh práce. Krajský soud navíc ve svých úvahách neprojevil potřebný respekt k zásadě presumpce neviny, když z okolnosti, že stěžovatelka popírá trestní odpovědnost za skutky, z nichž je obžalována, dovozoval riziko, že by "mohla i nadále opatřovat finanční prostředky na úkor jiných lidí".

15. Naopak za dostatečný považuje Ústavní soud způsob, jakým obecné soudy odůvodnily, proč nepřijaly možnost nahradit vazbu opatřeními, které stěžovatelka navrhovala. Krajský soud v závěru bodu 7 srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí stěžovatelčina písemného slibu a záruky navrhované dalšími osobami. Důvody, kvůli kterým obecné soudy považovaly za nedostatečné nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (případně ve spojení s elektronickým monitoringem), lze podle Ústavního soudu bez obtíží dovodit z charakteru a intenzity důvodů útěkové vazby (viz výše).

16. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy v napadených usneseních dostatečně přesvědčivě odůvodnily své závěry o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby (vyplývající primárně, ne však výhradně, z hrozícího vysokého trestu) a o nedostatečnosti nahrazení vazby některým z vazebních substitutů, resp. jejich kombinací. Takovou přesvědčivost nicméně postrádají ty části napadených usnesení, v nichž se obecné soudy snažily obhájit svůj závěr, že stále existují též důvody předstižné vazby.

17. Ústavní soud ovšem připomíná, že zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení sp. zn.

I. ÚS 2682/16 ze dne

4. října 2016, sp. zn.

IV. ÚS 3334/16 ze dne

25. října 2016, sp. zn.

IV. ÚS 488/21 ze dne

29. června 2021 či sp. zn. III. ÚS 2999/25 ze dne 20. listopadu 2025). Tudíž i v případech, kdy by odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstálo, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným.

18. Proto i v nyní posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v popsaných vadách, které se týkají odůvodnění existence podmínek pro prodloužení předstižné vazby, důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Kasační zásah by totiž v daném případě představoval porušení zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Uvedených vad by se obecné soudy nicméně měly vyvarovat při případném rozhodování o prodloužení vazby.

19. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu