III.ÚS 2282/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Vančaty, zastoupeného JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Táboře č. j. PÚPr/165/01-Ma ze dne 5. 3. 2001, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla dne 23. 8. 2023 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jenž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Táboře (dále jen "pozemkový úřad"). Pozemkový úřad dne 5. 3. 2001 rozhodl, že matka stěžovatele není vlastnicí pozemku, k němuž dne 11. 12. 2000 uplatnila restituční nárok, protože lhůta pro uplatnění tohoto nároku u příslušného správního úřadu uplynula dne 31. 1. 1993. Součástí napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu bylo i poučení o možnosti podání odvolání ke krajskému soudu ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí.

2. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit nemovité věci a právo na spravedlivé správní řízení. Ačkoli si je stěžovatel vědom toho, že rozhodnutí bylo vydáno před více než 22 lety, obrací se na Ústavní soud s odkazem na později vydaný nález sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.). Stěžovatel se nemůže smířit s tím, že předmětná nemovitost nebyla vydána jeho rodině, přestože jeho rodina měla na vydání této nemovitosti nárok. Stěžovatel uvádí, že jeho matka uplatnila předmětnou žádost o vydání nemovitosti včas, avšak adresovala ji na správní úřad v S., který měl tuto žádost předat v rámci státní správy příslušnému pozemkovému úřadu. Jelikož tak správní úřad neučinil, bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivé správní řízení a byly porušeny i dobré mravy. Podáním ústavní stížnosti chce stěžovatel využít všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho vlastnického práva poskytuje, přičemž nevylučuje ani následnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu vydaného v roce 2001, tedy před 22 lety, navíc v řízení vedeném jeho matkou, nikoli jím samotným. Z dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti plyne, že matka stěžovatele nenapadla rozhodnutí pozemkového úřadu žádným opravným prostředkem a že toto rozhodnutí nabylo dne 12. 4. 2001 právní moci.

5. Ačkoli má Ústavní soud pochybnosti i o splnění dalších procesních předpokladů řízení (oprávněnost navrhovatele, vyčerpání opravných prostředků, formální náležitosti návrhu), především jde o zcela zjevně opožděné podání, protože lhůta pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu již očividně uplynula. Na tom nic nemění ani pozdější vydání stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne 19. 6. 2018, neboť ani v jeho důsledku nelze procesní nedostatky stěžovatelova podání prominout.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka