III.ÚS 2283/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem, sídlem Kopečná 421/20, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2018 č. j. 49 Co 387/2017-201 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 12 C 133/2014-190, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BOSCH DIESEL s. r. o., sídlem Pávov 121, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 11. 2017 č. j. 12 C 133/2014-190 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že příjmy poskytnuté stěžovateli v relativně nedávné době představují jeho finanční zdroj, který mu nepochybně umožňuje uhradit soudní poplatek i náklady svého smluvního zastoupení.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 49 Co 387/2017-201 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se shodl s okresním soudem v závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tudíž jeho žádost o osvobození a o ustanovení zástupce z řad advokátů není důvodná, byť k němu dospěl na základě poněkud jiných skutečností. V odůvodnění připomenul, že stěžovatel od vedlejší účastnice obdržel před čtyřmi lety vysoké finanční částky v řádu statisíců Kč, které ovlivnily jeho majetkovou situaci významným způsobem, a to i v současnosti, neboť stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti odůvodňující závěr, že tyto finanční prostředky již byly vyčerpány. K tomu dodal, že podmínky pro osvobození by nebyly u stěžovatele splněny ani za situace, kdyby veškeré finanční prostředky vyplacené v roce 2014 spotřeboval. Stěžovatel vlastní a spoluvlastní nemovitý majetek a osobní automobil, má příjem, jehož výši sám negativně ovlivnil, není tedy nemajetný. Závěr, že není nemajetný a že u něj nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, koresponduje i závěru Ústavního soudu [viz usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 921/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

II. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele (s odvoláním na nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17) není možné, aby soudy vycházely z příjmů minulých nebo budoucích, ze soudního spisu nevyplývá, že by v době rozhodování obou soudů disponoval nějakou finanční částkou z toho, co mu vyplatil bývalý zaměstnavatel. Tvrdí, že šetřením Policie České republiky bylo potvrzeno, že tyto prostředky nemá. Dále informoval, že z nemovitého majetku nemá žádné příjmy a že tento majetek je exekučně postižen, navíc jde o jeho bydliště. Posléze namítá, že nemůže uhradit soudní poplatek ze sociálních dávek (s ohledem na jejich výši), ani vlastnictví téměř 20 let starého ojetého vozu nemůže vést soudy k závěru, že má prostředky k úhradě soudního poplatku a nákladů na advokáta.

5. V petitu ústavní stížnosti, kromě návrhu na zrušení napadených usnesení, formuloval i požadavek, aby náklady na jeho právní zastoupení platil stát.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel vede u obecných soudů řadu sporů, v nichž se neúspěšně domáhá osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, a nepříznivá rozhodnutí posléze napadá ústavními stížnostmi. Např. ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 921/18 (na usnesení v této věci ze dne 27. 3. 2018 odkázal v odůvodnění svého usnesení krajský soud - viz výše sub 3. i. f.) byl stěžovatel poučen o předpokladech porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a zejména předpokladech zásahu do práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny. Na tyto partie odůvodnění uvedeného usnesení Ústavní soud odkazuje i v nyní posuzované věci a uzavírá, že také v ní neshledal relevantní pochybení obecných soudů, neboť okresní soud a zejména krajský soud řádně přezkoumaly splnění podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků a nezbytnost ustanovení zástupce. Také na jejich závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit, totéž platí o objasnění významu nálezu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebyl dán ani důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2018 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu