III.ÚS 2291/09
V PLATNOSTI- KS Praha 21 Co 442/2008
- ÚS III.ÚS 2291/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud upozornil, že ústavní stížnost nemůže být přípustná proti rozhodnutí posledního prostředku, které je závěrečné. Základem rozhodnutí byl princip právní jistoty, podle něhož nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumat prostřednictvím ústavní stížnosti. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, pracoviště Hořovice, Husovo nám. 65/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008 sp. zn. 21 Co 442/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a domáhá se jeho zrušení. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 147/2007 ze dne 7. 1. 2008, napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze shora označeného a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1641/2009 ze dne 24. 6. 2009 je patrno, že ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn žalobě stěžovatele vyhovující rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 147/2007 ze dne 7. 1. 2008 tak, že žaloba stěžovatele směřující proti žalovanému J. K. na zaplacení částky 92.873,-Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Nejvyšší soud pak svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 dovolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, ze zákona přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. meritorně projednal a zamítl je, neboť rozhodnutí odvolacího soudu posoudil jako věcně správné. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, nenavrhuje je ke zrušení a ani v důvodech ústavní stížnosti k němu žádné výhrady nevznáší. Za uvedeného stavu třeba poukázat na to, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 60/99 ze dne 4. 3. 1999). Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozsudku odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Za uvedeného stavu proto nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou, a proto byla za použití analogie podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2009 Pavel Holländer soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.