III.ÚS 2315/14
V PLATNOSTI- MS Praha 40 T 5/2013
- VS Praha 12 To 22/2014
- ÚS III.ÚS 2315/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepodal dovolání, což je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinné vyčerpání procesních prostředků. Soud se věcně nezabýval, protože přípustnost ústavní stížnosti vyžaduje vyčerpání všech možných právních prostředků. I kdyby byly námitky stěžovatele závažné, nemůže Ústavní soud posuzovat jejich věcnou správnost bez předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí je neodvolatelné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: T. H. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, tř. Čs. armády 300, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 12 To 22/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 40 T 5/2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nedůvodný a pro jeho uložení nebyly splněny zákonné předpoklady. Má za to, že rozhodující soudy nezohlednily při stanovení výše trestu konkrétní podíl jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti a v jeho případě nedocenily aktivní přístup v průběhu trestního řízení, jeho spolupráci a snahu napomoci odhalení trestné činnosti. Odvolací soud, dovozuje dále stěžovatel, při stanovení výše trestů nepostupoval spravedlivě a vůči všem spolupachatelům podle stejných kritérií, když např. v rámci odvolacího řízení snížil trest obžalovanému P.V. H., který měl vůdčí vliv a byl hlavním organizátorem trestné činnosti. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání. Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel (oproti specifikovaným spoluobviněným) dovolání nepodal. Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci (ústavní stížnost byla podána mimo rámec zastoupení advokátem 7. 7. 2014, k jejímu doplnění právní zástupkyní stěžovatele došlo podáním ze dne 9. 9. 2014). Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14). Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že obecné soudy se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily, a jejich závěrům není co - ústavněprávně - vytknout. Rozhodující soudy považovaly stěžovatele za hlavního organizátora předmětné trestné činnosti, přičemž zohlednily jeho doznání a pomoc při objasňování trestné činnosti spoluobžalovaných, a uložený trest nelze mít za výraz "libovůle" či "excesu". Stěžovatelem namítanou "nepředvídatelnost" soudního rozhodnutí lze identifikovat v situaci, kdy soud vystoupí z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody; tak tomu není v situaci, kdy se trest pohybuje (adekvátně) v rámci zákonné sazby a jeho určení se opírá o konkrétně popsané okolnosti případu, jež jsou objektivně relevantní, a výsledný závěr je i přesvědčivě odůvodněn.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2015 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.