III.ÚS 2334/12
V PLATNOSTI- KS Brno 54 Co 1125/2011-349
- ÚS III.ÚS 2334/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o snížení výživného nevykazuje porušení ústavních práv. Soudy prvního a odvolacího stupně správně hodnotily skutkový stav a provedly důkazní řízení v souladu s procesními pravidly. Návrhy stěžovatele na provedení konkrétních důkazů nebyly závazné, protože nebyly relevantní pro předmět sporu. Ústavní soud nepřezkumuje věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, pouze zda byly dodrženy zásady spravedlivého procesu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Danou Klusákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 3. 2012 č. j. 54 Co 1125/2011-349, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 10. 2011 č. j. 4P 72/2010-278, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o výživném pro nezletilé dítě. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou snížil k návrhu matky M. H. výživné na nezletilého P. H., naposledy jí stanovené rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 11. 2009 č. j. 4 Nc 1566/2008-187, z částky 2 000 Kč na 1 000 Kč měsíčně, počínaje 1. 11. 2010. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výši výživného tak, že s účinností od 1. 11. 2010 snížil matce výživné pro nezletilého na částku 500 Kč měsíčně a od 1. 7. 2011 na částku 1 500 Kč měsíčně. Odvolací soud, poté co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného nastala na straně matky nezletilého podstatná změna poměrů, spočívající ve ztrátě možnosti vykonávat podnikatelskou činnost, na níž nenese vinu, a v jejím postavení uchazečky o zaměstnání v příslušné evidenci, která s sebou přinesla významné snížení jejích příjmů. I když výše podpory jí vyplácené nedává (sama o sobě) možnosti pro placení výživného, odvolací soud zohlednil i její jiné majetkové poměry a dovodil schopnost (i době od 1. 11. 2010 do 30. 6. 2011) platit na nezletilého výživné v částce 500 Kč. Tím, že matka nastoupila od 1. 7. 2011 do pracovního poměru, došlo u ní k další podstatné změně poměrů (kterou soud prvního stupně pominul) a i ke schopnosti platit výživné vyšší, byť opět ve výši nižší, než jak bylo původně stanoveno. Poměry povinné podle odvolacího soudu i nadále působí jako kritérium výši výživného limitující, byť je zjevné, že výživné v takto stanovené výši je s ohledem na věk nezletilého neadekvátní; odvolací soud však v této souvislosti přihlédl i k tomu, že matka nezletilého zajišťuje dílem jeho výživu i tím, že nezletilý bydlí s otcem v domě, ve vztahu k němuž nebylo dosud vypořádáno společné jmění manželů, a který naopak matka (z důvodů v řízení objasněných) zjevně využívat nemůže. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dokazování provedené obecnými soudy vykazuje znaky libovůle a nebylo provedeno v náležitém rozsahu, což mělo za následek, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn. V podrobnostech tvrdí, že se zejména odvolací soud nevypořádal se všemi tvrzeními a důkazy, jež svědčily o "opaku příčiny nemožnosti matky být pracovně činnou u firmy Tupperware v Třebíči, případně v Brně", a ani při doplnění dokazování neprovedl k této otázce navržené důkazy (výslech svědkyně Ř., svědka M. H., vyžádáním zpráv jednotlivých středisek firmy). Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel shledává z těchto důvodů vnitřně rozporným, založeným na "ničím nepodložených domněnkách", které nemají oporu v žádném z provedených důkazů, a dále tvrdí, že se soud řádně nevypořádal ani s jinými majetkovými poměry matky dítěte. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že zejména odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že ve svých závěrech vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. nevypořádal se ve svém rozhodnutí se všemi tvrzeními a důkazy a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obou soudů porušení ústavních práv a svobod - ve vyloženém smyslu - neshledal. Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé pokládá Ústavní soud za přiléhavé dodat následující. Je zjevné, že oba soudy nepřehlížely, že neposuzují (jen) výživné jako takové (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), a s ním související otázku, zda se matka nezletilého (povinná) nevzdala bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů a její způsobilost dovozené změny poměrů původně stanovené výživné ovlivnit (§ 99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak bez jakékoli pochybnosti plyne, že soudy vycházely ze standardního (a korektního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. Provádění důkazů a jejich hodnocení přitom nelze - z vyložených ústavněprávních hledisek - ničeho vytknout; nejenže jim nelze vytknout jakékoli vybočení z obvyklých, v soudní praxi přijatých standardů, nýbrž je přiléhavé, i v samotné procesní rovině, kvalifikovat toto dokazování jako řádné, soustředěné, provedené v potřebné šíři, strukturované v rozhodném průběhu relevantního časového období a zejména vyvážené co do zjištění o podstatné změně poměrů na straně matky dítěte, tak o celkových majetkových poměrech obou rodičů. Tvrdí-li stěžovatel, že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v soudním řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Vysvětlil-li odvolací soud, proč při doplnění dokazování neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (zejména výpověďmi svědků) jako nadbytečné, pak není ani důvod k závěru, že tím v procesu dokazování - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybil. Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.