III.ÚS 2336/11
V PLATNOSTI- MS Brno 37 C 177/2008-74
- KS Brno 14 Co 132/2010
- ÚS III.ÚS 2336/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně, před vyčerpáním všech řádných procesních prostředků. Stěžovatelé již podali dovolání proti rozhodnutí, což znamená, že zákon jim poskytl poslední možnost ochrany práva. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky. Soud se opřel o svou judikaturu, podle níž souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti není právně možné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelů 1) M. E. R., 2) A. C. G., a 3) S. L. G. G., všech zastoupených Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 37 C 177/2008-74, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdili, že se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důsledku toho se domáhali, aby Ústavní soud předmětné rozsudky nálezem zrušil. Stěžovatelé ve svém návrhu Ústavnímu soudu sdělili, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010, hodlají rovněž napadnout dovoláním. Jak Ústavní soud zjistil dotazem adresovaným Městskému soudu v Brně, tak se i stalo. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Obdobný závěr vyplývá mj. již i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním. Pokud tedy stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání takto považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Z této procesně relevantní skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovatelům, jejichž návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2011 Pavel Holländer soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.