III.ÚS 2362/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Adélou Burdovou, advokátkou, sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2025 č. j. 47 To 119/2025-156 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. února 2025 č. j. 0 Nt 21048/2025-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2025 č. j. 47 To 119/2025-156 a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. února 2025 č. j. 0 Nt 21048/2025-31 bylo porušeno právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2025 č. j. 47 To 119/2025-156 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. února 2025 č. j. 0 Nt 21048/2025-31 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel je v současnosti vazebně stíhán. Za vinu je mu především kladeno spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a). odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zjednodušeně řečeno, stěžovatel a další spoluobvinění (z nemalé části jeho rodinní příslušníci) měli vyrábět a prodávat metamfetamin (pervitin). Stíhání stěžovatele a dalších spoluobviněných pro uvedený trestný čin bylo zahájeno na základě usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, 11. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 10. 4. 2024. Proti stěžovateli a dalším osobám bylo následně zahájeno také trestní stíhání pro spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku, a to na základě usnesení policejního orgánu ze dne 29. 10. 2024. Trestní řízení o obou uvedených trestných činech je vedeno společně.

3. Již na tomto místě je vhodné uvést, že zatímco první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 4. 2024 neobsahuje takřka žádné informace o majetkových poměrech obviněných, druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2024 naopak obsahuje podrobnou analýzu majetkových a finančních poměrů všech obviněných, včetně stěžovatele a jeho družky. Policejní orgán v něm popisuje výsledky finančního šetření za období od 1. 1. 2018 do doby zadržení. K osobě stěžovatele zjistil, že ve sledovaném období nebyl nikde legálně zaměstnán, nepobíral podporu v nezaměstnanosti, dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi ani důchod. V živnostenském rejstříku nemá žádný záznam. Podle centrální evidence exekucí je po něm celkově vymáhána částka přes 132 tis. Kč. Podle katastru nemovitostí nevlastní žádnou nemovitost. Podle registru vozidel na něj není evidováno žádné vozidlo. Podle informací od Ministerstva financí na něj není evidována ani žádná smlouva o penzijním či doplňkovém penzijním připojištění ani stavebním spoření. Stěžovatel byl majitelem či měl dispoziční právo ke dvěma bankovním účtům, přičemž na jednom byl zjištěn nulový zůstatek a na druhém byly - coby možný výnos z trestné činnosti - zjištěny a zajištěny finanční prostředky ve výši přes 235 tis. Kč. K osobě stěžovatelovy (spoluobviněné) družky bylo zjištěno, že taktéž nebyla ve sledovaném období nikde legálně zaměstnána. V minulosti byla kratší dobu vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, avšak byla z ní sankčně vyřazena. Od začátku roku 2022 pobírá dávky sociální podpory, a to přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, odměnu pěstouna a úhradu na potřeby dítěte v pěstounské péči. Několik měsíců v minulosti pobírala také dávku pomoci v hmotné nouzi. Jinak nepobírala žádný důchod, nevlastní žádné nemovitosti ani vozidlo, nejsou na ní evidovány žádné smlouvy o penzijním či doplňkovém penzijním připojištění apod. Byla majitelkou několika bankovních účtů, avšak na třech z nich byl nulový zůstatek a na čtvrtém byl evidován zůstatek přibližně 3 800 Kč. Stěžovatelova družka měla dispoziční právo k bezpečnostních schránce (nota bene, v této bezpečnostní schránce bylo podle pozdějších údajů nalezeno a zajištěno coby možný výnos z trestné činnosti přibližně 1,5 mil. Kč). Byly zajištěny šperky v hodnotně vyšších stovek tisíc Kč, finanční hotovost ve výši 79 tis. Kč a motorové vozidlo v předběžně odhadované hodnotě 100 tis. Kč. Stěžovatel a jeho družka absolvovali ve sledovaném období několik relativně luxusních zájezdů do zahraničí. Podobné majetkové a finanční poměry (tj. takřka žádné legální příjmy či majetek a naopak poměrně vysoký - v současnosti zajištěný - majetek či příjmy neznámého původu) byly podle šetření policejního orgánu zjištěny i u spoluobviněného otce stěžovatele s jeho družkou.

4. Stěžovatel podal dne 23. 1. 2025 žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Odůvodnil ji tím, že nevlastní žádný hodnotnější majetek, který by bylo možné zpeněžit, a v současnosti nemá k dispozici ani žádné finanční prostředky, z nichž by mohl hradit náklady své nutné obhajoby. Je proto ohroženo jeho právo na pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

5. Okresní soud o stěžovatelově žádosti rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že mu nepřiznal nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. V odůvodnění uvedl, že po seznámení se se žádostí stěžovatele a "ostatními listinami založenými ve spisovém materiálu" a po uvážení "jeho celkové majetkové potenciality (tedy nejen aktuální finanční situace, ale také vzhledem k jeho věku, schopnosti zařadit se do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat jeho majetkové poměry)", dospěl k závěru o nedůvodnosti žádosti. Uznal, že stěžovatel nemá ve vazbě možnost pracovat a že jsou u něj dány důvody nutné obhajoby. Zdůraznil však, že případná neschopnost stěžovatele hradit náklady nutné obhajoby z důvodu nemajetnosti by neměla vliv na zabezpečení jeho práva na obhajobu, jelikož v případě vypovězení plné moci ze strany současné (zvolené) obhájkyně z důvodu nehrazení nákladů by mu beztak musel být soudem ustanoven jiný obhájce. Pokud si stěžovatel zvolil obhájkyni sám, musel si být vědom toho, že bude mít povinnost hradit náklady obhajoby. Podle okresního soudu je stěžovatel mladý a zdravý, pročež si v budoucnu bude moci na náklady obhajoby vydělat.

6. Krajský soud (senát 47 To) ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí okresního soudu. V odůvodnění ve stručnosti zrekapituloval skutečnosti plynoucí z druhého usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2024 (v podrobnostech viz výše, bod 3). Nad rámec toho zdůraznil, že stěžovatel je zdravým, mladým a práceschopným mužem, pročež mu v minulosti nic nebránilo v tom, aby si opatřoval finanční prostředky pro svou obživu legální prací. Byl však sankčně vyřazen z evidence uchazečů o práci a místo legálního příjmu se rozhodl získávat prostředky způsobem, který ho dovedl do "stávající situace." Stěžovatel se tímto konáním dobrovolně vzdal jak legálního pracovního uplatnění, tak případné možnosti získat sociální dávky. Podle krajského soudu bylo nadto nutno uvést, že "rodina obviněného byla dostatečně sanována státem ve smyslu poskytování různých sociálních dávek, ač na tom neměl obviněný (pozn. - stěžovatel) žádného podílu. V současné době je o děti obviněného postaráno, jejich matka (byť též obviněná) je zaměstnána, kdy v případě nedostatku finančních prostředků si může zažádat o sociální dávky, tak jak v minulosti již činila." V případě výkonu trestu by stěžovateli nic nebránilo v tom, aby byl pracovně zařazen. Podle krajského soudu má povinnost hradit náklady obhajoby i silný hodnotový a preventivní aspekt a je důležitou součástí přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Současně stěžovatel musel počítat s tím, že když si zvolil obhájkyni, bude mít povinnost hradit náklady za její právní služby. I obhájkyně musela při převzetí právního zastoupení vědět, že stěžovatel je nemajetný, a počítat i s variantou, že mu nemusí být přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Podle krajského soudu proto "nelze po právu žádat, aby ostatní občané nesli náklady obhajoby obviněného prostřednictvím svých povinných odvodů do státního rozpočtu, a to za situace, kdy si obviněný ani v základu neplnil své povinnosti." 7. Z dalších přiložených listin plyne, že stěžovatel po vydání napadených rozhodnutí a po podání ústavní stížnosti znovu požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Krajský soud (senát 37 T) usnesením ze dne 3. 9. 2025 č. j. 37 T 4/2025-4119 stěžovateli tento nárok přiznal, avšak patrně až od momentu podání této druhé žádosti. Usnesení nebylo odůvodněno, neboť státní zástupce i stěžovatel se hned po vyhlášení usnesení vzdali práva na podání stížnosti a prohlásili, že netrvají na vyhotovení písemného odůvodnění.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v rámci prvního okruhu námitek uvádí, že trestní soudy dospěly k závěru o nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu na základě nepřijatelné argumentace o jeho budoucí majetkové potencialitě. Poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu jsou soudy povinny vycházet především z aktuálních majetkových a finančních poměrů stěžovatele, nikoli z jeho hypotetické majetkové potenciality v blíže neurčené budoucnosti [srov. např. nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24; nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (N 173/96 SbNU 206); nález ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2301/16 (N 96/85 SbNU 611)]. Z předpokládané schopnosti obviněného obstarat si v budoucnu prostředky na úhradu obhajoby nelze mechanicky vyvozovat závěr o nedůvodnosti žádosti o bezplatnou obhajobu, neboť to nic nevypovídá o jeho aktuální potřebě obhajoby nebo schopnosti hradit náklady na ni. Argument trestních soudů, že stěžovatel by si mohl se svou obhájkyní např. sjednat placení nákladů ve splátkách a případně jejich splatnost odložit o několik let, ve své podstatě popírá a vyprazdňuje institut bezplatné obhajoby; stěžovatelově obhájkyni to navíc neposkytuje absolutně žádnou jistotu, že jí bude odměna za právní služby někdy uhrazena.

9. Stěžovatel v rámci druhého okruhu námitek tvrdí, že o jeho stížnosti rozhodoval nepříslušný senát krajského soudu, a navíc že tento senát nebyl obsazen v souladu s účinným rozvrhem práce. Jde-li o nepříslušnost senátu, stěžovatel poukazuje na to, že v době mezi přijetím prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí (konkrétně dne 2. 4. 2025) byla proti stěžovateli a dalším spoluobviněným podána ke krajskému soudu obžaloba, kde bylo v době podání ústavní stížnosti vedeno trestní řízení u senátu 37 T; o stěžovatelově stížnosti však rozhodoval senát 47 To, jenž byl podle rozvrhu práce příslušný k rozhodování pouze o opravných prostředcích z přípravného řízení. Ukončením přípravného řízení však odpadá příslušnost soudů určená podle § 26 trestního řádu a veškeré další rozhodování již náleží soudu, kterému napadla obžaloba. Ve věci proto podle stěžovatele měl správně rozhodovat senát 37 T. Jde-li o nezákonné obsazení senátu, stěžovatel uvádí, že podle účinného rozvrhu práce měl být v době podání stížnosti pozastaven soudkyni JUDr. Lence Čechové nápad. Navzdory tomu jí byla přidělena stěžovatelova věc. V důsledku těchto pochybení mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že v mezidobí mu krajský soud (senát 37 T) přiznal nárok na bezplatnou obhajobu (v podrobnostech viz výše, bod 7), a to na základě takřka identicky odůvodněné žádosti a identických majetkových a finančních poměrech. K přiznání tohoto nároku však dochází nejdříve až ode dne podání této opakované žádosti, nikoli zpětně i za dobu před podáním této žádosti. Jelikož toto nové rozhodnutí krajského soudu nepokrývá období přípravného řízení, jehož se týkají ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelova ústavní stížnost se nestala obsoletní.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatele

11. Okresní soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že postupoval v souladu s trestním řádem. K porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

13. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že se k stížnosti nemůže nijak blíže vyjádřit, jelikož věc byla v mezidobí postoupena k výkonu dalšího dozoru krajskému státnímu zastupitelství.

14. Krajské státní zastupitelství uvádí, že Ústavní soud ve své judikatuře zcela neodmítl hodnocení majetkové potenciality obviněných, ale pouze uvedl, že toto hodnocení se musí vztahovat k jejich aktuální majetkové situaci a výdělkovým možnostem; naopak není možné zamítnout žádost o bezplatnou obhajobu pouze na základě pouhých spekulací a hypotéz. Zjištění o majetkové potencialitě se musejí opírat o zcela konkrétní okolnosti věci vyplývající ze spisu. K těmto konkrétním okolnostem krajské státní zastupitelství uvádí, že stěžovatel a další spoluobvinění měli mít z trestné činnosti značný majetkový prospěch, kdy výnosy z trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami měly činit přinejmenším 5 mil. Kč a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti se měl týkat částky převyšující 8 mil. Kč (nota bene, nesoulad mezi uvedenými částkami má být způsoben rozdílným sledovaným obdobím). Stěžovatelův nákladný životní styl, který "financoval ... z výnosů z trestné činnosti", kontrastoval s jeho legálními příjmy, resp. spíše s jejich absencí. Stěžovatelova situace je podle krajského státního zastupitelství "důsledkem dlouhodobé parazitní kriminální činnosti spojené s výrobou drog a legalizací výnosů z této trestné činnosti, nikoli objektivní neschopností pracovat." Stěžovatel je mladý, zdravý a práceschopný, byť mu chybí pracovní návyky. Je schopen minimálně manuální práce, avšak k reflexi dosavadního způsobu života nebyl až dosud nijak motivován. Stěžovatel si proto může na náklady obhajoby v budoucnu vydělat.

15. Stěžovatel ve své replice uvádí, že věci zajištěné coby předpokládaný výnos z trestné činnosti nevypovídají nic o jeho majetkové potencialitě. Státní zastupitelství již navrhlo uložení ochranného opatření zabrání části majetku, pročež nelze očekávat, že stěžovatel by z jejich prodeje mohl hradit náklady své obhajoby. Nemajetnost stěžovatele plynula již z podkladů, které měly rozhodující soudy v dispozici, jelikož byly založeny ve spisu, pročež nebylo nutné, aby ji dál prokazoval. Stěžovatel je v současnosti ve vazbě a objektivně nemá možnost získat potřebné finanční prostředky prací. Je taktéž zarážející, že krajská státní zástupkyně teď brojí proti ústavní stížnosti, když se vzdala práva podat stížnost proti druhému (vyhovujícímu) rozhodnutí krajského soudu o stěžovatelově žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ze dne 3. 9. 2025 (v podrobnostech viz výše, bod 7).

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

17. Ačkoli bylo stěžovateli pozdějšími rozhodnutími trestních soudů přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, předmět nynějšího řízení tím neodpadl. Tato pozdější rozhodnutí se totiž nevztahují zpětně na předchozí fáze trestního řízení, jichž se týkají ústavní stížností napadená rozhodnutí.

V. Upuštění od ústního jednání

18. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Stěžovatel především namítá, že napadená rozhodnutí o (ne)přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu jsou založena na nepřípustných úvahách stran jeho hypotetické majetkové potenciality, ačkoli je v současnosti prokazatelně bez finančních prostředků či zpeněžitelného majetku a nachází se ve vazbě, v níž nemá možnost pracovat. VI.

1. Právo na obhajobu a na bezplatnou pomoc obhájce - obecná východiska 20. Ústavní soud úvodem podotýká, že k problematice nároků na bezplatnou obhajobu přistupuje zdrženlivě. Její posouzení totiž do značné míry závisí na hodnocení důkazů stran aktuálních majetkových a výdělkových možností obviněného, k čemuž jsou zpravidla lépe uzpůsobeny trestní soudy [nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20 (N 12/110 SbNU 115), bod 15]. To nicméně neznamená, že v případě závažných vybočení z limitů ústavnosti není Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout.

21. Ústavně zaručené právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je společně s presumpcí neviny jednou ze základních složek spravedlivého trestního procesu [nález ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3739/25, bod 11; nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24; nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. Jeho součástí je i právo obviněného, který si pro svou nemajetnost nemůže zcela nebo zčásti sám hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či na obhajobu za sníženou odměnu [nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43), body 16 a 20].

22. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je především § 33 odst. 2 až 4 trestního řádu. Jeho druhý odstavec stanovuje, že "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát." 23. Ačkoli je stanovení podmínek realizace základního práva na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny vyhrazeno zákonu, limitem této zákonné úpravy, jakož i její interpretace a aplikace, je jednak povinnost soudů nevyprázdnit podstatu základního práva na obhajobu obecně, jednak povinnost garantovat základní práva všem bez rozdílu majetku či sociálního původu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Jinak řečeno, právo na obhajobu musí být zajištěno osobám majetným i nemajetným. Ústavní soud v minulosti v tomto kontextu zdůraznil, že "může-li si majetný obviněný smluvně zajistit a zaplatit obhájce, a tak realizovat své právo na obhajobu, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu práva na obhajobu měl i nemajetný obviněný. Uvedené přitom musí platit nejen v případech tzv. nutné obhajoby, ale obecně v rámci celého trestního řízení.... Náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na obhajobu pak nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím jeho obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena konkurenceschopnost tohoto obhájce v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací" [nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693), bod 13].

24. V souvislosti s rozhodováním obecných soudů o (ne)přiznání nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu se Ústavní soud opakovaně vyjádřil i k otázce hodnocení majetkové potenciality obviněného. Ústavní soud ve své nálezové judikatuře již mnoho let akcentuje nutnost posuzovat především aktuální majetkovou situaci a výdělkové možnosti obviněných (srov. např. nález ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1104/25; nález ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 1523/25). Vymezil se především proti praxi, která zohledňovala hypotetické a nejisté příjmy obviněného v budoucnu [srov. nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2457/23 (N 47/123 SbNU 68), bod 19; nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24, body 9 až 11]. Obecné soudy jsou při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet primárně ze stavu v době rozhodování. Ústavní soud již mnohokrát obecným soudům vytkl, pokud pro přiznání obhajoby bezplatné nebo za sníženou odměnu stanovily podmínky vycházející nikoli ze zjištěného současného stavu, ale ze spekulativního vývoje finanční a majetkové situace obviněného ve vzdálené budoucnosti, který může, ale také vůbec nemusí nastat [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341), body 8 a 9].

25. Hodnocení majetkové potenciality obviněného tak sice nadále má své místo při zkoumání schopnosti obviněného hradit náklady své obhajoby, musí však vycházet z konkrétních a aktuálních skutkových zjištění. Majetkovou potencialitu lze dovozovat např. z aktuálního zdravotního stavu, vzdělání, schopností nebo výdělkových možností obviněného (přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, body 19 a 20). Přihlížet lze také k majetkovým poměrům nejbližších rodinných příslušníků obviněného, avšak pouze za podmínky, že tím nedojde k neproporcionálnímu zásahu do jejich práva na ochranu majetku ani do práva obviněného na (bezplatnou) pomoc obhájce (nález ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3739/25, bod 15; nález sp. zn. II. ÚS 2457/23, bod 23). Naopak není možné vycházet z pouhých spekulací a hypotéz ani vztahovat schopnost obviněného uhradit náklady své obhajoby ke vzdálené a častokrát nejisté budoucnosti (nález ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 1523/25, bod 14). Názorně a zjednodušeně řečeno, závěr o dostatečných výdělkových možnostech obviněného nelze vztahovat např. až k době po výkonu dlouholetého trestu odnětí svobody, jehož uložení mu hrozí, nebo, jde-li o mladší osobu, stavět jej na konstatování, že mu v životě pořád zbývá dost času na splacení svých dluhů. Takové úvahy by pomíjely aktuální potřebu obviněného obhajovat se v trestním řízení a potažmo hradit náklady své obhajoby a v konečném důsledku by vyprazdňovaly obsah základního práva na (bezplatnou) pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

26. Soudy také nemohou žádost o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu odmítnout toliko na základě argumentace, že stěžovatel si svoji neschopnost hradit náklady obhajoby způsobil sám svým předchozím právně závadným jednáním. Zákon podmínku absence zavinění nestanoví, proto ji ani soudy nemohou vyžadovat [nález ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 3228/24, bod 19; nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20 (N 12/110 SbNU 115), bod 22].

27. V nálezu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 Ústavní soud rovněž zdůraznil, že pro rozhodnutí o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, není potřeba prokázat nemajetnost nade všechny pochyby. Naopak postačí, pokud závěr o nemajetnosti obviněného plyne ze všech tvrzení, důkazů a indicií předložených obviněným nebo zahrnutých ve spise. To, že soudy při svém rozhodování mohou a mají zohledňovat také informace a důkazy již obsažené v soudním spise, nikoli pouze důkazy přiložené k žádosti obviněného o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, plyne ostatně již ze zákona. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu stanovuje, že "vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného." Pokud zákon výslovně počítá s tím, že soud může rozhodnout o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného pouze na základě důkazů obsažených ve spise, bylo by protismyslné tvrdit, že pokud obviněný takový návrh podá sám, může soud vycházet pouze z ním předložených důkazů.

28. Ústavní soud však současně aproboval názor, že i když je obviněnému přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, může být (i zpětně) odejmut, pominou-li důvody pro jeho přiznání nebo zjistí-li se, že podmínky pro jeho přiznání zde od počátku nebyly (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2104/24; shodně Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 415). VI.

2. Právo na obhajobu a bezplatnou pomoc obhájce - aplikace obecných východisek na posuzovanou ústavní stížnost 29. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí optikou shora uvedených obecných principů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

30. Ústavní soud se především zabýval tím, zda měly soudy dostatek podkladů a informací k tomu, aby vůbec mohly učinit závěr o aktuálních finančních a výdělkových možnostech stěžovatele. Tato otázka naráží především na to, zda samotná skutečnost, že stěžovatelova žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu byla relativně stručná, znemožnila trestním soudům, aby jí vyhověly. Ústavní soud však dospěl k závěru, že nikoli. V první řadě je vhodné připomenout, že trestní soudy mohou a mají při svém rozhodování o žádosti o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu vycházet nejen z tvrzení a důkazů předložených obviněným, ale také ze skutečností a důkazů obsažených v době rozhodování ve spisovém materiálu. Pokud trestní soudy mohou podle § 33 odst. 2 trestního řádu přiznat obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu i bez návrhu pouze na základě informací plynoucích ze spisu, pak - a maiori ad minus - mohou a mají zohledňovat důkazy shromážděné ve spisovém materiálu také v situaci, kdy obviněný návrh podá. Na nutnost zohledňovat také informace plynoucí ze spisového materiálu ostatně Ústavní soud obsáhle poukazoval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1411/20, který se taktéž týkal problematiky práva na bezplatnou pomoc obhájce. V druhé řadě nelze přehlédnout, že trestní soudy při svém rozhodování v nyní posuzované věci skutečně obsáhle vycházely z informací plynoucích ze spisu, zejména z druhého usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2024 a posléze z obžaloby podané dne 1. 4. 2025. Tyto informace tvořily podklad pro značnou část závěrů, na nichž stojí napadená rozhodnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že samotná skutečnost, že stěžovatel ke své žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu nepřipojil dostatek podkladů prokazujících jeho aktuální nemajetnost, nečiní jeho ústavní stížnost nedůvodnou. Všechny potřebné informace stran jeho minulé i aktuální finanční situace totiž plynuly v době rozhodování trestních soudů ze spisového materiálu.

31. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda trestní soudy nevybočily z ústavních limitů, když zohlednily majetkovou potencialitu stěžovatele.

32. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že okresní soud postavil své rozhodnutí pouze na majetkové potencialitě stěžovatele v blíže neurčené budoucnosti, a to zejména s poukazem na to, že stěžovatel je mladým, zdravým a práceschopným člověkem, který bude mít během případného trestu odnětí svobody možnost pracovat. Krajský soud taktéž vycházel z majetkové potenciality stěžovatele. Nad rámec toho mu ale vytýkal, že do současné finanční situace se dostal v důsledku toho, že místo legálních příjmů se rozhodl obstarávat si prostředky pro své životní potřeby tvrzenou drogovou trestnou činností. Nerespektováním právních a sociálních norem se navíc stěžovatel připravil i o možnost pobírat sociální dávky. Stěžovateli taktéž kladl k tíži, že jeho (spoluobviněná) družka pobírala sociální dávky na své a stěžovatelovy děti i na svého bratra, kterého měla v péči, čímž byla podle krajského soudu stěžovatelova rodina dostatečně sanována.

33. Ústavní soud v obecné rovině nepovažuje za problematické to, že obecné soudy vycházely z majetkové potenciality stěžovatele, nýbrž to, že jeho majetkovou potencialitu dovozovaly buď ze skutečností irelevantních, nebo ze skutečnostní dávno minulých, které již nemohou mít vliv na aktuální schopnost stěžovatele hradit náklady své obhajoby, nebo ze skutečností čistě hypotetických a vztahujících se k blíže neurčené budoucnosti. To však nelze považovat za souladné s dlouholetou nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

34. Trestní soudy při svém rozhodování především přihlížely ke skutečnostem, které jsou irelevantní pro posouzení majetkové potenciality a potažmo důvodnosti žádosti stěžovatele o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pokud krajský soud v napadeném rozhodnutí poukazoval na to, že stěžovatelova (spoluobviněná) družka pobírala dávky státní sociální podpory na jejich tři společné děti a na svého bratra, kterého měla svěřeného do péče, čímž měla být jejich rodina "dostatečně sanována", jde o skutečnost zcela mimoběžnou s předmětem řízení, které bylo vedeno. Dávky státní sociální podpory, které pobírali rodinní příslušníci stěžovatele, navíc náležely buď přímo nezletilým dětem (tj. jednalo se o nárok nezaopatřeného dítěte, nikoli rodiče či poručníka), případně měly sloužit k zajištění základních životních potřeb dotčených osob ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny. Skutečnost, že někteří rodinní příslušníci stěžovatele byli příjemci těchto dávek, proto nemohla mít vliv na posouzení majetkové potenciality stěžovatele či jeho možnosti hradit náklady obhajoby s pomocí svých nejbližších rodinných příslušníků. Navíc pokud by snad měly orgány moci veřejné za to, že některé dávky státní sociální podpory byly vypláceny neoprávněně, mělo to být řešeno v příslušném správním řízení, nikoli v rámci rozhodování o nároku stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce.

35. Taktéž úvahy o výši stěžovatelových domnělých výnosů z trestné činnosti se o ohledem na předmět řízení nejeví jako relevantní. Ústavní soud nijak nerozporuje zjištění trestních soudů, že podle dostupných důkazů měl stěžovatel a jeho spoluobvinění rodinní příslušníci nashromáždit - patrně zásluhou nemalých výnosů z tvrzené drogové trestné činnosti - značný majetek. Ze spisu i napadených rozhodnutí však plyne, že velká část tohoto majetku (včetně nalezené hotovosti, finančních prostředků na účtech, šperků, osobního automobilu apod.) je v současnosti zajištěna, pročež s ní nemohou disponovat. Navíc podle dostupných údajů již bylo navrženo uložení ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku, neboť orgány činné v trestním řízení se domnívají, že by mohlo jít o výnos z trestné činnosti, resp. mají za to, že hodnota majetku stěžovatele a jeho spoluobviněných rodinných příslušníků je v hrubém nepoměru k jejich legálním příjmům. Stěžovatel i jeho spoluobvinění rodinní příslušníci jsou tak paradoxně v situaci, kdy v minulosti sice měli mít poměrně luxusní životní styl a nashromáždit značný majetek, avšak v současnosti mohou disponovat pouze s jeho nepatrnou částí, přičemž na základě dostupných důkazů lze rozumně předpokládat, že tento majetek může být v budoucnosti postižen uložením ochranného opatření podle § 102a trestního zákoníku. Dokonce i trestní soudy uváděly, že aktuální finanční situace stěžovatele není dobrá a že nemají za to, že by stěžovatel měl někde ukrytý majetek.

36. Pro posouzení stěžovatelovy aktuální schopnosti hradit náklady své obhajoby není relevantní skutečnost, že v minulosti se svou družkou absolvoval několik relativně luxusních pobytů u moře, když nejde o zpeněžitelný majetek a náklady vynaložené za uvedené pobyty se stěžovateli již evidentně nevrátí. To platí o to víc, že schopnost stěžovatele hradit tyto opakované pobyty u moře mohla být taktéž dána jeho příjmy z tvrzené drogové trestné činnosti, jak naznačovaly obecné soudy.

37. Pokud jde o stěžovatelovu majetkovou potencialitu v budoucnu, úvahy obecných soudů byly zcela nekonkrétní a vztahovaly se k blíže neurčené budoucnosti. Soudy na jedné straně vzaly v úvahu, že stěžovatel se nachází ve vazbě, v níž má velice omezené možnosti výdělku. Na druhé straně poukazovaly na to, že stěžovatel je mladý, zdravý a práceschopný, pročež lze mít za to, že v budoucnu - i pokud by byl shledán vinným ze spáchání trestných činů, z nichž je obžalován, a byl mu uložen trest odnětí svobody - bude mít schopnost vydělat si na náklady své obhajoby. Jakkoliv mohou být tyto úvahy ve svém základu relevantní, v napadených rozhodnutích jsou zcela nekonkrétní jak ve vztahu k časovému rámci, kterého se týkají, tak ve vztahu k předpokládané výši výdělků a výši nákladů na obhajobu.

38. Trestní soudy v napadených rozhodnutích nijak nevysvětlily, jaký vliv měla na jejich závěry skutečnost, že stěžovatel se nachází ve vazbě, jejíž maximální přípustná délka činí až tři roky ve smyslu § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu, což nelze považovat za krátkou dobu. V napadených rozhodnutích není ani žádná reflexe skutečnosti, že věznice zpravidla neumožňují pracovní zařazení osob nacházejících se ve vazbě (srov. např. Veřejný ochránce práv: Souhrnná zpráva z návštěv zařízení ze dne 26. 5. 2022 sp. zn. 50/2021/NZ, str. 57, část 5.

4. Dostupné na: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/10920), byť zákon to v obecné rovině umožňuje (§ 19 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby), což stěžovateli prakticky znemožňuje dosahovat jakékoliv příjmy, z nichž by mohl hradit náklady své obhajoby.

39. Trestní soudy se nakonec při posuzování majetkové potenciality stěžovatele nezabývaly ani poměřováním předpokládané výše jeho výdělků v budoucnosti, ať už ve výkonu trestu či na svobodě, s předpokládanou výší vynaložených nákladů na obhajobu v trestním řízení. Pokud by totiž byly tyto částky v hrubém nepoměru (tj. po zohlednění všech relevantních skutečností by se jevilo, že stěžovatel by byl s to splatit náklady své obhajoby až za velice dlouhou dobu), mohlo by to samo o sobě vést k protiústavnímu zásahu do práva na (bezplatnou) pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

40. Ústavní soud navíc nemohl přehlédnout, že trestní soudy založily napadená rozhodnutí i na úvaze, že náklady stěžovatelovy obhajoby by mohla nést jeho (zvolená) obhájkyně. Odůvodňovaly to tím, že tato obhájkyně musela při převzetí právního zastoupení vědět, že stěžovatel je v současnosti nemajetný a že mu v řízení nemusí být přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, pročež patrně musela počítat i s tím, že za svou práci nedostane zaplaceno, příp. že odměnu za poskytnuté právní služby dostane až s mnohaletým zpožděním. Ústavní soud v této souvislosti především připomíná, že ve své nálezové judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že podmiňování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tím, že obviněný si nesmí zvolit obhájce na plnou moc, nemá žádnou oporu v zákoně a je protiústavní (v podrobnostech srov. např. nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23, body 13 a 14, a tam citovanou judikaturu). Rozlišování mezi zvoleným a ustanoveným obhájcem navíc v tomto kontextu nedává ani žádný praktický smysl, jelikož stěžovatel by v případě nepřiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu musel hradit náklady za poskytování právních služeb jak u obhájce zvoleného, tak u obhájce ustanoveného, což trestní soudy v napadených rozhodnutích paradoxně výslovně připustily. Přenesením nákladů na obhajobu stěžovatele na jeho obhájkyni by navíc mohlo dojít k ústavně problematickému zásahu i do jejích základních práv, např. do práva podnikat nebo do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.

41. Stručně shrnuto, při rozhodování o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 a násl. trestního řádu sice trestní soudy mohou zvažovat i majetkovou potencialitu obviněného, avšak jejich úvahy se musejí vztahovat ke konkrétnímu a přiměřenému časovému rámci (tj. nikoli k neurčité nebo vzdálené budoucnosti) a musejí být založeny na konkrétních a realistických informacích o výdělkových možnostech obviněného. Výsledkem těchto úvah současně nesmí být uložení hrubě nepřiměřeného břemene, neboť tím by byla popřena samotná podstata práva na (bezplatnou) obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Současně nelze přenášet nesení nákladů obhajoby na obhájce obviněného, neboť by tím mohlo dojít nejen k protiústavnímu zásahu do základních práv obviněného, ale také k zásahu do základních práv obhájce. Trestní soudy však těmto požadavkům v nyní posuzované věci nedostály. VI.

3. Další stížnostní námitky 42. Stěžovatel ve své stížnosti namítá také porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku toho, že ve věci rozhodoval nesprávně určený senát krajského soudu, resp. i v rámci toho senát, jenž nebyl obsazen v souladu s účinným rozvrhem práce.

43. Ústavní soud však nepovažoval za nutné zabývat se těmito námitkami, jelikož shledal jiné - substantivní - důvody pro zrušení obou napadených rozhodnutí (tj. jak rozhodnutí okresního soudu, tak rozhodnutí krajského soudu). Zároveň je s ohledem na to, že ve věci již byla podána obžaloba, vyloučeno, aby trestní soudy po kasačním zásahu Ústavního soudu určovaly svou příslušnost podle § 26 trestního řádu, neboť přípravné řízení již skončilo.

VII. Závěr

44. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základním právem stěžovatele na (bezplatnou) pomoc obhájce v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Trestní soudy vycházely z majetkové potenciality stěžovatele, aniž by své úvahy vztáhly ke konkrétnímu časovému rámci a opřely je o konkrétní a aktuální údaje o majetkových a výdělkových možnostech stěžovatele.

45. V dalším řízení budou mít trestní soudy povinnost řádně se vypořádat se všemi skutečnostmi, které mohou být relevantní pro posouzení stěžovatelovy schopnosti hradit náklady své obhajoby v probíhajícím trestním řízení. Nynější nález Ústavního soudu však nijak nepředjímá, jakým způsobem mají být tyto skutečnosti vyhodnoceny nebo zda má být stěžovateli přiznáno právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že pokud by posléze pominuly důvody pro přiznání stěžovatelova nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nebo pokud by bylo zjištěno, že podmínky pro jeho přiznání zde od počátku nebyly, trestní soudy jej mohou (i zpětně) odejmout.

46. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu