III.ÚS 2366/09
V PLATNOSTI- OS Klatovy 6 C 243/2004 - 154
- KS Plzeň 10 Co 368/2006
- NS 28 Cdo 2070/2007
- ÚS III.ÚS 2366/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala určení vlastnictví zpevněné plochy na pozemku v katastrálním území Švihov. Soud se opřel o zásadu, že stěžovatelka neměla právní zájem na požadovaném určení, protože nebyla vlastnicí pozemku ani jeho části. Důvodem bylo, že výsledky předchozích soudních řízení již vyloučily možnost jejího vlastnictví. Ústavní soud závěr vysvětlil tím, že stěžovatelka opakovala již dříve zřejmé názory a nevykázala základ pro zásah do ústavního práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Agromachine, s. r. o. se sídlem Komenského 188, Švihov, IČ: 49197231, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I., Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2009 č. j. 28 Cdo 2070/2007-252, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. 10 Co 368/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. března 2006 č. j. 6 C 243/2004-154, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila článek 1, článek 3, článek 4 a její ústavně garantované právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11, čl. 26, čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastnicí zpevněné plochy vytvořené z betonových panelů na pozemku parcela č. 611/10 v katastrálním území Švihov. Stěžovatelka nebyla v řízení se svou žalobou úspěšná a neuspěla ani v dovolacím řízení, v němž bylo její dovolání odmítnuto. Protože výše označená zpevněná plocha byla zahrnuta do soupisu konkursní podstaty úpadce - Zemědělského družstva Švihov, domáhala se stěžovatelka jinou žalobou proti správci konkursní podstaty úpadce jejího vyloučení, neboť stěžovatelka tuto plochu považuje za své vlastnictví. V tomto sporu, jehož rozhodnutí ve věci samé předcházelo rozhodování soudů o určovací žalobě stěžovatelky, nebyla stěžovatelka rovněž úspěšná. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10. 3. 2006 č. j. 6 C 243/2004-154 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem zpevněné plochy tvořené betonovými panely nacházející se na pozemku parc. č. 611/10 v kat. území Švihov u Klatov (výrok I.). Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť stěžovatelka netvrdila a ani neprokazovala, že má k předmětnému pozemku jakékoliv právo a v dřívějších pravomocných soudních rozhodnutích bylo zjištěno, že uvedená zpevněná plocha je součástí pozemku a není tedy samostatnou věcí ve smyslu právním. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 10 Co 368/2006 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.). O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 2070/2007-252 tak, že je odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 2 a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na výsledky předchozího řízení (vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 12/2004 a Vrchního soudu v Praze) z něhož "bylo možné spíše dovozovat absenci legitimního očekávání na straně stěžovatelky ohledně požadovaného určení vlastnictví zpevněné betonové plochy", neboť dotčený pozemek stěžovatelce nepatří a dále poznamenal, že odvolací soud neposoudil projednávanou právní věc v rozporu s hmotným právem, ani neřešil právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, případně nelze dospět k závěru, že by ve věci aplikované právní předpisy vyložil jinak, než jsou vykládány v judikatuře obecných soudů. III. Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje jen námitky, které uplatnila již v dřívějších řízeních (ať již se jedná o řízení vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 12/2004 nebo řízení vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 6 C 243/2004), jimiž se obecné soudy v pravomocně skončených řízeních zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí i řádně vypořádaly (ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka tak svým procesním postojem staví Ústavní soud do pozice další "přezkumné instance", která mu však s ohledem na článek 83 Ústavy nepřísluší. Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu nelze než uvést, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu [podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.] s ohledem na hmotně právní ustanovení upravující věci a práva a problematiku dobré víry a vydržení, přičemž neshledal, že by se odvolací soud, jehož rozsudek byl napaden dovoláním, odchýlil od právních závěrů týkajících se těchto otázek, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, či že by posoudil projednávanou věc v rozporu s hmotným právem, resp. že by v projednávané věci existoval jiný zákonný předpoklad naplňující přípustnost dovolání. Dovolací soud také ve svém rozhodnutí připomněl, že dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je otevřeno pouze pro řešení otázek právních, přičemž dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nalézacího, případně odvolacího soudu. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval otázkou vlastnictví pozemku parcela č. 611/10 k. ú. Švihov, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Pro rozhodnutí ve věci samé bylo ostatně podstatné, a to bylo již dříve nepochybně zjištěno, že vlastnicí předmětného pozemku nikdy nebyla a není stěžovatelka. Výhrady stěžovatelky k údajně vadné citaci vyjádření dalších účastníků dovolacího řízení, či poněkud nejasné poznámky stěžovatelky víceméně jen "glosující" stručné shrnutí průběhu a výsledků dosavadních řízení, nemohou založit nezákonnost, či dokonce protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu. V projednávané věci stěžovatelka sice formálně napadá v petitu ústavní stížnosti označená soudní rozhodnutí, podstatou jejích námitek je však skutková i právní polemika s právním závěrem vyplývajícímz rozsudku odvolacího soudu v jiné věci vedené soudem prvního stupně (Krajským soudem v Plzni) pod sp. zn. 39 Cm 12/2004. Tato předchozí věc byla předmětem ústavně právního přezkumu ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn.IV. ÚS 1584/08 a v ní projednávaná ústavní stížnost byla z důvodů zjevné neopodstatněnosti, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a nepřípustnosti [ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] usnesením ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1584/08 odmítnuta. V závěru odůvodnění nynější ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na údajné porušení principu spravedlivého procesu, k němuž mělo dojít v řízení před soudy všech tří stupňů tím, že výše označené soudy nebyly v řízení nestranné a nezávislé, neboť v takovém případě by nemohl být "podle potřeby soudem měněn názor na předmět žaloby". Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe rozsah práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na přístup k soudu a projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem, nelze vykládat tak, že je jím garantován úspěch v řízení, jak toto základní právo zjevně v ústavní stížnosti pojímá stěžovatelka. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.