III.ÚS 237/96
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené zákonem. Lhůta začíná dnem právní moci posledního rozhodnutí, které zákon poskytuje jako ochranu práva. V daném případě byly rozhodnutí krajského soudu v Praze posledním prostředkem, nikoli usnesení Nejvyššího soudu. Stížnost byla podána až po uplynutí lhůty, což znamená její zjevnou neopodstatněnost. Soud tak návrh na zahájení řízení podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl.
Rubrum
III. ÚS 237/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátem JUDr. V.Ž., t a k t o Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel V.B. podal dne 28. 8. 1996 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 825/96, ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 19 Ca 168/94 - 22, ze dne 15. 11. 1994, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 944/96, ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996, kterými bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Uvedená lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve zkoumané ústavní stížnosti je základem rozhodnutí O.ú. v M. - pozemkového úřadu, vydané podle zák. č. 229/1991 Sb., o tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí je podle § 9 odst. 6 cit. zákona možno podat opravný prostředek k soudu, čehož stěžovatel řádně využil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 168/94-22, ze dne 15.11. 1994, kterým Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, i proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, podal však stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Podle ust. § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci však Krajský soud v Praze nerozhodoval jako soud odvolací, ale jako soud věcně příslušný k přezkoumání zákonnosti nepravomocného rozhodnutí orgánu státní správy. Proti rozhodnutím soudu ve správním soudnictví však podle § 250s o. s.ř. (s výjimkou věcí důchodového zabezpečení a důchodového pojištění) nejsou přípustné opravné prostředky, a to ani dovolání. Ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. tak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, o němž rozhoduje rozsudkem krajský soud. Vzhledem k této skutečnosti je nezbytné počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti již od právní moci rozsudků Krajského soudu v Praze, a nikoliv od právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterými z formálních důvodů bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, protože v dané věci dovolání není opravným prostředkem, který zákon k ochraně zkoumaného práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996 nabyl právní moci dne 24. 5. 1996. Lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 22. 7. 1996. Druhý napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 168/94-22, ze dne 15. 11. 1994 nabyl právní moci dne 20. 12. 1994. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tudíž, uplynula dne 17. 2. 1995. Ústavní stížnost proti oběma rozsudkům Krajského soudu v Praze však byla podána dne 28. 8. 1996, tedy v obou případech po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. 2 Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Stěžovatel současně podáním ze dne 10. 10. 1996 žádal Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením u Ústavního soudu. Ústavní soud však ve smyslu § 83 zák. č. 182/1993 Sb. může o nákladech zastoupení rozhodovat, jen pokud nebyla ústavní stížnost odmítnuta. V daném případě však Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a proto nelze o náhradě nákladů zastoupení rozhodnout.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 1996 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.