III.ÚS 2422/12
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí obecného soudu, ale pouze zda byly porušeny ústavně zaručené práva. Stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože návrh nevykazoval znaky extrémního vybočení ze standardů spravedlivého procesu. Ústavní soud nepřijal stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 4. 2012 č. j. 15C 231/2011-59, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v řízení o náhradu škody, jehož byl účastníkem. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v České Lípě uložil žalovaným L. K. (stěžovateli) a K. K. povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci Českému zahrádkářskému svazu, ZO Osada Bořetín, 6 714 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 11 800 Kč (výrok II). Soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalovaných za škodu, již způsobili při neopatrném provádění stavebních úprav na pozemku 68/5 v těsné blízkosti vyznačeného vodovodního potrubí poškozením hlavního přívodního elektrického kabelu k čerpadlu vodní nádrže pro zahrádkářskou oblast Bořetín; výše škody byla podle soudu žalobcem prokázána položkovým rozpočtem nákladů na odstranění vzniklé poruchy. Nákladový výrok soud odůvodnil tím, že žalobce byl ve sporu plně úspěšný, a tudíž mu přísluší náhrada nákladů v prokázané výši. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na "extrémním posouzení celé kauzy" a "nemá oporu v dokazování". Soud podle jeho názoru neměl žádné důkazy o tom, že právě on poškodil elektrickou kabeláž, a způsobil tím škodu vyčíslenou žalobcem; elektrický kabel navíc nebyl zapsán jako věcné břemeno v katastru nemovitostí a tudíž za tohoto stavu nemohl - i kdyby kabel poškodil - předvídat, že se na pozemku mimo vodovodního potrubí nachází cokoli jiného. Též tvrdí, že soud v důsledku libovůle "přisoudil větší rovnost straně žalující", jestliže jí přisvědčil, aniž by tomu svědčily v řízení provedené důkazy. Podle stěžovatele nadto v důsledku "extrémního vybočení z pravidel hmotného práva" při rozhodování ve věci samé došlo i k extrémnímu rozporu a projevu svévole při rozhodování o nákladech řízení, jestliže soud "svojí libovůlí nechal vygradovat nespravedlnost i ohledně nákladů celého řízení". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Ve vztahu k povaze projednávané věci je nutno zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší. Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující; zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly, jestliže se nikterak nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv, a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky jím tvrzené svévole. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního. Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci. Totéž platí i ohledně stěžovatelem kritizovaného nákladového výroku; pakliže je soud odůvodnil odkazem na obecný princip úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), což se jeví být přiléhavé, nelze ani v této části zásah do ústavně zaručených práv v rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit. Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost usnesením (bez jednání) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.