III.ÚS 243/97

Plný text

III. ÚS 243/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESEN Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J.S., t a k t o Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í Navrhovatel zaslal dne 9. 7. 1997 Ústavnímu soudu stížnost na bezdůvodné prodlužování soudního řízení, probíhajícího před Okresním soudem Plzeň-sever, sp.zn. 5 C 48/92. Ve stížnosti uvedl, že jednání okresního soudu se ode dne 15. 4. 1992, kdy proběhl prvý rok, neustále bezdůvodně prodlužuje. Ústavní soud zkoumal ústavní stížnost nejprve z hlediska formálních náležitostí podání. Ústavní stížnost jsou ve smyslu ust. § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.-10 Ústavy. Stížnost je však podle ust. § 75 odst. 1 nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. III. ÚS 243/97 Za procesní prostředky, které zákon stěžovateli dává k ochraně jeho práva, je nepochybně třeba považovat ust. § 6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích a ust. § 26 až 35 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky. Oba citované zákony upravují postup vyřizování stížností na průtahy v jednání soudů. Z ústavní stížnosti (a zejména z přiložených dokladů) vyplývá, že stěžovatel se obrátil se stížností na průtahy v řízení přímo na Ústavní soud, aniž využil svého práva daného mu výše citovanými zákony. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel nevyužil procesní prostředky, které mu zákony o ochraně jeho práv poskytují. Navíc z obsáhlého vyjádření Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 9. 1997, podepsaného Mgr. M.Š., předsedkyní soudu, jakož i ze spisového materiálu vyplývá, že soud nebyl ve věci nečinný, ale že délka řízení byla zapříčiněna řadou objektivních okolností (nemoc a následné úmrtí soudkyně), jakož i okolnostmi na straně stěžovatele (nekvalitní žaloba). Za této situace tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou, odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 1997 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR