III.ÚS 2442/14
V PLATNOSTI- ÚS Pl.ÚS 29/11
- VS Olomouc 1 To 55/2013-4442
- ÚS III.ÚS 2442/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud uvedl, že ústavní stížnost není přípustná proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud je věc stále v řízení na prvním stupni. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být vyčerpány všechny právní prostředky, včetně dalších kasačních kroku, jež mohou následovat. Ústavní soud se proto rozhodl, že návrh je nepřípustný, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej odmítl.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, zastoupeného Mgr. Darinou Kunzfeldovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Litovelská 26, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2014 č. j. 1 To 55/2013-4442, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2013 č. j. 29 T 1/2011-4127 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje, 3. odd. OOK SKPV ze dne 10. 11. 2009 č. j. KRPM-14652/TČ-2009-070073, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Policejní orgán výše uvedeným usnesením s poukazem na § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatele podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro konkretizovaný skutek, kterým měl spáchat trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu se z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, podle § 259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a podle § 253 odst. 1 tr. řádu se odvolání poškozených zamítají. Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012. Podle jeho názoru předpoklady pro zásah Ústavního soudu ve vztahu ke zrušovacímu usnesení vrchního soudu jsou dány tím, že v trestním řízení dochází k uplatňování poznatků získaných policejním orgánem v rámci "nezákonně" provedené domovní prohlídky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil odvolací soud. Obecně platí, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4020/13 ze dne 27. 2. 2014 a sp. zn. III. ÚS 1248/14 ze dne 15. 7. 2014. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v dané věci nemůže uplatnit již z povahy věci, resp. procesního stadia, v níž se stěžovatelova věc nachází. Ústavní stížnost proto Ústavní soud jako nepřípustnou podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2014 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj