III.ÚS 2465/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025, č. j. 25 Cdo 2001/2024-567, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. srpna 2023, č. j. 29 C 234/2017-496, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, a Krajské zdravotní, a. s., se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejším účastníkům o zaplacení částky 21 824 971 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat odškodnění bolestného, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku v důsledku poškození zdraví stěžovatele při jeho porodu dne XX. X. XXXX. Stěžovatel trpí mentální retardací a epilepsií, na základě čehož mu byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci vznesli oprávněně námitku promlčení. Promlčecí lhůta je v dané věci dvouletá podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý občanský zákoník"). Pro počátek promlčecí lhůty je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniku škody a kdo za ni odpovídá. Nemusí však jít o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby. Vědomost, že k poškození zdraví došlo postupem lékaře v konkrétní nemocnici v takové situaci postačuje k učinění závěru o odpovědném subjektu. Stěžovatelův právní zástupce si dne 27. 1. 2011 pořídil snímky klíčového záznamu ze zdravotnické dokumentace. Nejpozději od tohoto dne měl tedy vědomost o vzniku újmy a odpovědnosti lékařského personálu za ni. Námitka promlčení nebyla podle soudu vznesena v rozporu s dobrými mravy. Takový stav nemohou způsobit částečně nesprávné údaje v registru ARES, písařské chyby v usnesení krajského zastupitelstva nebo nesprávné (zastaralé) razítko na zdravotnické dokumentaci. I pouhá povědomost o dřívější právní struktuře fungování nemocnice sama o sobě stačila ke zjištění, kdo za újmu odpovídá. Ostatně nakonec to byl sám stěžovatel, kdo řádně určil žalovanou stranu, o níž již v roce 2011 věděl, že disponuje příslušnou zdravotnickou dokumentací. Žalobu však podal po více než sedmi letech od tohoto zjištění. Nebyla to žalovaná strana (ani státní orgány), kdo způsobily, že stěžovatelovo právo bylo promlčeno.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Podle městského soudu je pasivní legitimace vedlejších účastníků zcela jednoznačná a obvodní soud ji řádně dovodil. Za správný považoval městský soud rovněž závěr o důvodnosti námitky promlčení. Prvotní poznatky o škodlivém následku musela mít stěžovatelova matka již v prvních měsících jeho života. Posouzení okamžiku pořízení kopií klíčových snímků jako počátku běhu promlčecí lhůty vyhodnotil proto městský soud jako maximálně benevolentní a nejzazší možné. V tento okamžik měl stěžovatel všechny potřebné informace. Dokázal-li již předtím najít subjekt, který držel jeho zdravotnickou dokumentaci, nelze uvěřit tomu, že by nebyl schopen určit subjekt odpovědný za jím tvrzenou újmu. Ze spisu však nevyplývá, že by se o to aspoň pokoušel. Závěr obvodního soudu o jeho liknavosti je tak správný. Ani městský soud nepovažoval námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Vedlejší účastníci uplatnění nároku nijak neznemožňovali, naopak mu poskytli plnou součinnost.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem předložené otázky nemohou podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání. Prvními sedmi otázkami stěžovatel částečně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a částečně namítá vadu v procesu dokazování (citování lékařské knihy bez jejího provedení jako důkazu). Ani jeden druh námitek nepodléhá dovolacímu přezkumu. I kdyby však v této části shledal Nejvyšší soud v postupu městského soudu nedostatek, nemělo by to pro danou věc žádné relevantní závěry. Městský soud totiž ve výsledku potvrdil závěr obvodního soudu o počátku běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy měl stěžovatel k dispozici zdravotní dokumentaci, ačkoliv nad rámec toho uvedl, že k ustálení zdravotního stavu došlo již dříve. Jelikož se žalovaný stal účastníkem řízení až v roce 2019, jsou tyto úvahy bezpředmětné. Irelevantními jsou rovněž osmá až jedenáctá otázka, týkající se toho, kdy bylo v zákoně zakotveno právo nahlédnout do zdravotnické dokumentace, neboť stěžovatel se při nahlížení v roce 2011 s žádnými obtížemi nesetkal. Klíčový pro určení běhu promlčecí lhůty je podle Nejvyššího soudu okamžik, kdy poškozený obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Rozhodující tedy je, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověřil její identitu. V dané věci se stěžovatelova matka o škodlivém následku porodu dozvěděla v prvních měsících jeho života, přičemž věděla, kde došlo k porodu. Při vynaložení přiměřeného úsilí mohla zjistit, kdo nemocnici provozoval a na koho přešly její závazky. Jelikož byl stěžovatel schopen určit pasivně legitimovaný subjekt v roce 2019, není zřejmé, proč by tak nemohl učinit již dříve. Dvanáctá a třináctá otázka se týkala zjevné písařské chyby, ze které nejde dovozovat nesprávné skutkové zjištění. K dalším třem otázkám (14, 15 a 16) Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel se snaží podložit svůj názor ohledně existence svého práva na náhradu za ztrátu na výdělku, avšak činí tak neopodstatněně. V situaci, kdy mu byl přiznán invalidní důchod již v roce 2013 nepochybně své případné právo uplatnil vůči žalovanému v roce 2019 již po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 2 starého občanského zákoníku. Soud prvního stupně navíc dospěl k závěru, že žalobci uvedené právo nesvědčí. Žalobě nebylo možné vyhovět, a to ani za situace, kdy nižší soudy počátek subjektivní promlčecí doby odsunuly na nejzazší možný okamžik.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v roce 2011 pro něj bylo nemožné zjistit, kdo za vzniklou škodu odpovídá. Prvním důvodem bylo, že zdravotnická dokumentace obsahovala razítko "OÚNZ v Mostě" (tedy již neexistujícího subjektu). Druhým je pak skutečnost, že závazky původního škůdce v průběhu let několikrát přešly na jiný subjekt. Teprve v roce 2019 dokázal sám stát zjistit, že závazky přešly na vedlejší účastníky. Soudy tak podle stěžovatele nesprávně aplikovaly § 106 starého občanského zákoníku. Jeho základním smyslem je i podle judikatury Ústavního soudu ochrana poškozeného (nálezy sp. zn. II. ÚS 2946/13 a sp. zn. I. ÚS 834/15), zvláště u újmy na zdraví, která se projevuje s časovým odstupem. Soudy se dále nevypořádaly s relevantními důkazními návrhy a námitkami stěžovatele, což je rovněž postup rozporný se závěry judikatury Ústavního soudu. K rozhodujícím skutečnostem, o něž svůj rozsudek opřel městský soud, se stěžovatel nemohl vyjádřit. Napadené rozhodnutí je proto překvapivé.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů.

9. Promlčení práva na náhradu škody je typickou otázkou podústavního práva. To však neznamená, že soudy mohou příslušnou právní úpravu interpretovat a aplikovat libovolně. Obecné ústavní principy soudního rozhodování (např. zákaz libovůle, zákaz překvapivosti soudních rozhodnutí nebo zákaz přepjatého formalismu) platí i pro soudy rozhodující o promlčení práva na náhradu škody. Ústavní soud se proto dále zaměřil na posouzení toho, zda soudy v napadených rozhodnutích porušily některý ze stěžovatelem dovolávaných ústavních principů. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nikoliv.

10. Klíčovým pro danou věc je ustanovení § 106 odst. 1 starého občanského zákoníku, podle kterého platí, že "právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá". Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v polemice se závěrem o (ne)splnění podmínky vědomosti o tom, kdo za újmu zodpovídá. Ústavní soud je však toho názoru, že stěžovatel uvedenou podmínku vykládá nesprávně, resp. že výklad provedený obecnými soudy z hlediska ústavních principů obstojí. Stěžovatelovy námitky jsou založeny na mylném předpokladu, že podmínka znalosti odpovědného subjektu je splněna teprve k okamžiku, kdy stěžovatel získá dostatečné právní "povědomí" o fungování systému přeměn právnických osob. Takto široký výklad uvedené podmínky však podle Ústavního soudu garantovat nelze.

11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty odvíjí ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003 jeho, usnesení ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, či rozsudek ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 224/2010) (). Tyto závěry označil Ústavní soud v minulosti za ústavně konformní (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 323/24, bod 19, sp. zn. II. ÚS 4213/16, bod 22, či sp. zn. III. ÚS 384/22, bod 11). Obecné soudy v napadených rozhodnutích z těchto závěrů vycházely.

12. Závěr o uplynutí promlčecí lhůty je v souladu s ustálenou praxí i judikaturou nutné upravit v případě nemravného chování žalovaného. Její základ vychází z přístupu, podle něhož je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích, a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04, či sp. zn. III. ÚS 3358/20, bod 14).

13. V mimořádně komplikovaných právních situacích (za kterou by při vstřícném přístupu bylo možno považovat i transformaci českého zdravotnictví po roce 1989) by mohla vést jednoduchá aplikace pravidel o promlčení ke zjevně nespravedlivému závěru. To je však podle Ústavního soudu možné jen tehdy, prokáže-li žalobce (v dané věci stěžovatel) v duchu výše uvedené zásady dostatečnou aktivitu při řešení takové situace. Jak již bylo řečeno výše, posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy je v praxi výjimečné a lze je akceptovat pouze v situacích, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Právě tato podmínka nebyla v dané věci splněna.

14. Ze stěžovatelovy argumentace, ani z jiných zjištěných okolností nevyplývá, že by si stěžovatel úsudek o odpovědné osobě nemohl během běhu promlčecí lhůty učinit, případně, že by byl kýmkoliv uváděn ohledně těchto skutečností v omyl, či mu bylo bráněno v uplatnění jeho práv. Proto lze tedy uzavřít, že závěr o promlčení stěžovatelova práva obstojí.

15. Ústavní soud nepřehlédl, že se jedná o tři samostatné nároky (bolestné, ztížení společenského uplatnění a ztráta na výdělku), které se promlčují v samostatných lhůtách. U nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění jsou závěry obecných soudů založené na zjištění podstatných skutečností v roce 2011 bezproblémové, ale též posouzení promlčení ve vztahu k nároku za ztráty výdělku ze strany Nejvyššího soudu (bod 14 napadeného rozhodnutí) z ústavněprávního hlediska obstojí.

16. K opačnému závěru nelze dospět ani při zohlednění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, kterého se stěžovatel dovolává. Podle Ústavního soudu odůvodnění tohoto rozsudku naopak závěry obecných soudů potvrzuje. V tomto rozsudku Nejvyšší soud z podnětu žalovaného zrušil rozsudky obecných soudů, které vycházely z názoru, že promlčecí lhůta počíná běžet až od okamžiku nabytí právního "povědomí" potvrzením odpovědnosti žalovaného (tím v dané věci byla právní moc odsuzujícího trestního rozsudku). Takový přístup Nejvyšší soud označil za nesprávný s tím, že "datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá".

17. Za nepřípadné považuje Ústavní soud rovněž odkazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 2946/13 a sp. zn. I. ÚS 834/15. V obou nálezech Ústavní soud sice zdůraznil povinnost soudů poskytovat životu a zdraví zvýšenou ochranu a uvedl, že základním smyslem § 106 odst. 1 starého občanského zákoníku "je zejména ochrana poškozeného, nikoliv osoby, která škodu způsobila". Z uvedeného však nelze dovozovat, jak fakticky činí stěžovatel, že by k promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným lékařským postupem nemělo nikdy dojít. Ve stěžovatelově případě nedošlo ani k žádnému obstrukčnímu (či jinak nemravnému) chování žalovaného, ani k přepjatě restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení. Tím se jeho věc odlišuje od řízení, v nichž byly vydány oba nálezy.

18. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2946/13 Ústavní soud vytknul obecným soudům, že při určení počátku běhu promlčecí lhůty zcela ignorovaly klíčovou okolnost, z níž teprve stěžovatel (podle jeho tvrzení) nabyl podezření, že postup lékařského personálu nebyl de lege artis (konkrétně šlo o znalecký posudek). Uvedený nález přitom nedospívá k žádnému definitivnímu hodnocení uvedených skutečností. Jeho klíčová věta uvádí, že "pro určení počátku běhu promlčecí doby ve věci stěžovatele je tedy zcela zásadní, aby obecné soudy řádně posoudily, zda a kdy se skutečně stěžovatel dozvěděl o tom, že mu mohla být postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví, když za tímto účelem stěžovatel předkládá svá tvrzení". Šlo tedy spíše o porušení procesního aspektu práva na ochranu zdraví. Takové řádné posouzení soudy ve stěžovatelově věci explicitně učinily a žádnou rozhodnou skutečnost neignorovaly.

19. Stejně tak nálezem sp. zn. I. ÚS 834/15 Ústavní soud vytkl obecným soudům ignorování námitek o klíčové okolnosti pro vědomost poškozeného o odpovědném subjektu (obdržení koronarografického záznamu, a to navíc na výslovnou žádost opatrovníka poškozeného). Navíc je třeba zdůraznit, že ani v jednom z obou případů nebyla žaloba podána až několik let po obdržení klíčové části zdravotnické dokumentace (ve věci staršího z obou nálezů mezi vyhotovením znaleckého posudku a podáním žaloby uplynulo zhruba 14 měsíců, v druhé z uvedených věcí zhruba 8 měsíců).

20. Naznačuje-li dále stěžovatel, že nemravnost nebo klamavost jednání nemocnice spočívá v tom, že na titulní straně zdravotnické dokumentace bylo razítko "OÚNZ v Mostě", v té době již několik let neexistujícího subjektu, přisvědčuje Ústavní soud názoru obecných soudů, že tato skutečnost není pro posouzení promlčení rozhodná (viz zejména bod 42 rozsudku obvodního soudu). Jakkoliv lze spekulovat, že takové označení by mohlo být pro stěžovatelova právního zástupce matoucí v roce 1995, v roce 2011, kdy pořizoval kopie zdravotnické dokumentace, již nemohl mít o neexistenci Okresního ústavu národního zdraví žádné pochybnosti. Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní závěr obecných soudů, že za daného skutkového stavu dovodily vědomost stěžovatele o škůdci nejpozději v roce 2011.

21. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně namítá, že městský soud vycházel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, stěžovatel se k nim nemohl vyjádřit, a jde tedy o tzv. překvapivé rozhodnutí. Z ústavní stížnosti (obsahující v samotném odůvodnění jen z kontextu vytržené citace judikatury Ústavního soudu) není úplně zřejmé, jaké skutečnosti má stěžovatel na mysli. Pro úplnost lze však doplnit, že s totožnou námitkou byl konfrontován Nejvyšší soud v tom směru, že městský soud v rozhodnutí citoval odbornou literaturu, aniž by ji provedl jako důkaz. S touto námitkou se Nejvyšší soud řádně vypořádal (viz bod 10 jeho usnesení) a Ústavní soud na jeho závěry odkazuje.

22. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu