III.ÚS 2478/09
V PLATNOSTI- VS Olomouc 5 Cmo 109/2009-183
- ÚS III.ÚS 2478/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí byla procesními akty, nikoli konečnými rozhodnutími ve věci. Soud uvedl, že rozhodování o rozsahu důkazů a povinnosti zaplatit zálohu na znalecký posudek spadá do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemá právo přehodnocovat skutečnostní závěry nebo účelnost důkazních kroků, pokud není prokázáno porušení ústavních práv. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože nebyly splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., právně zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem AK se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. září 2009, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. ledna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183, a to pro porušení článku 4 odst. 4, článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171, kterým soud prvního stupně uložil navrhovatelům ad a) (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel"), ad b) a ad c), aby zaplatili České republice - Krajskému soudu v Brně zálohu na náklady důkazu - zpracování znaleckého posudku, každý z navrhovatelů ve výši 50 000,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci k námitkám stěžovatele konstatoval, že v tomto konkrétním případě jsou ve spise podklady pro zpracování znaleckého posudku, navrhovatelé ad a), ad b) a ad c) s vypracováním znaleckého posudku, jak vyplynulo z podání navrhovatele ad a), přímo počítali, měli možnost na jednání soudu prvního stupně vznést konkrétní požadavky na obsah znaleckého posudku a trvat na odborných otázkách, na které má znalec odpovědět. Podle odvolacího soudu je rovněž zřejmé, že si s ohledem na odbornou náročnost tohoto znaleckého posudku soud prvního stupně správně vybral za znalce právnickou osobu - znalecký ústav. S ohledem na poznatky odvolacího soudu z úřední činnosti v obdobných věcech a zprávu vybraného znaleckého ústavu odvolací soud shledal zálohu požadovanou po navrhovatelích, kteří výslovně navrhovali vypracování znaleckého posudku, ve výši celkem 150 000,- Kč, zcela přiměřenou tomuto druhu řízení, rozsahu a odborné náročnosti vypracovávaných znaleckých posudků v obdobných věcech. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vymezení znaleckého úkolu v předmětném řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění je pouze obecné, a tedy nedostatečné, neboť neřeší konkrétní sporné body. Takový postup soudu je podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že za dané situace vytvoření nového finančního plánu novým znalcem jmenovaným soudem je zbytečným zvyšováním nákladů řízení a vede ke zbytečným průtahům v řízení. Postupem Krajského soudu v Brně, jakož i Vrchního soudu v Olomouci při vyměřování zálohy na znalecký posudek bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k soudu. Stanovení vysoké zálohy na vypracování znaleckého posudku, která je výsledkem příliš širokého zadání, které není nezbytné vzhledem k nespornému přístupu stran k finančnímu plánu, představuje excesivní procesní břemeno pro stěžovatele a porušuje tak jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že výslovně nežádal přezkoumání finančního plánu, protože se chtěl vyhnout časovým průtahům a nechtěl riskovat příliš vysoké náklady řízení. Zvolený postup soudu podle stěžovatele může vést jen k vršení nových znaleckých posudků, k průtahům v řízení a k mrhání finančními prostředky. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak je soudy rozhodujícími v předmětné věci zjišťován skutkový stav věci, zejména pak namítá, že v předmětné věci byl znalecký úkol vymezen pouze obecně, a tedy nedostatečně, což vede k porušení zásady hospodárnosti řízení. Ústavní soud připomíná, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení uváží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně zda je nutné dokazování doplnit. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Jinými slovy, zadaný znalecký posudek směřuje k objasnění skutkového stavu věci a je na úvaze obecného soudu, zda je tento objasněn natolik, aby mohl učinit zodpovědné rozhodnutí ve věci samé. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře své rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Řízení před obecným soudem jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, a na této aplikaci postavené meritorní rozhodnutí ve věci samé, podléhá, v celém svém průběhu, procesnímu vývoji, jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat a eventuálně napravit jinak než v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, včetně řízení, které mu předcházelo. Napadená usnesení obecných soudů o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady zpracování znaleckého posudku jsou právě takovým dílčím krokem ve zmíněném řízení před Krajským soudem v Brně. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, protože celé řízení je vlastně na samém počátku. Stěžovatel může v rámci celého řízení před obecnými soudy navrhovat odstranění eventuálních procesních vad obvyklým a zákonem předvídaným způsobem. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nastupuje teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení o opravných prostředcích před odvolacím soudem (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V předmětné věci stěžovatelem napadená usnesení jsou rozhodnutími procesní povahy. Provedení znaleckého posudku je pouze jedním z důkazů v předmětném soudním řízení, rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady důkazu není tedy konečným rozhodnutím ve věci samé, a proto proti němu nelze brojit ústavní stížností. Teprve když na základě znaleckého posudku bude vydáno soudní rozhodnutí ve věci samé, je možno je napadnout opravnými prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. A až po vyčerpání všech těchto procesních prostředků lze eventuálně podat proti konečnému pravomocnému rozhodnutí ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel naznačuje své obavy z průtahů v řízení před obecnými soudy. Průtahy v řízení mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž je Ústavní soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky (viz zejména ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), oprávněn rozhodnout způsobem předpokládaným v ust. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožadoval. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.