III.ÚS 2483/10
V PLATNOSTI- MS Praha 14 Co 119/2010-116
- ÚS III.ÚS 2483/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Rozsudek odvolacího soudu, kterým byl zrušen mezitímní rozsudek prvostupňového soudu, nebyl pravomocně vyřešen, protože věc byla vrácena k dalšímu řízení. Soud zdůraznil, že ústavní stížnost je přípustná až po vyčerpání všech jiných právních prostředků. Chybné označení rozhodnutí jako „rozsudek“ místo „usnesení“ nemá vliv na přípustnost stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIM spol. s r. o., se sídlem Veltrusy, Všestudy 18, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 č. j. 14 Co 119/2010-116, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení "usnesení (rozsudku) Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 sp. zn. 14 Co 119/2010". Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Z předložené kopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 č. j. 14 Co 119/2010-116 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu, kterou se proti žalované České republice domáhala náhrady škody v konkrétní výši. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal mezitímní rozsudek, kterým rozhodl o základu nároku tak, že žalobě stěžovatelky vyhověl; konečnému rozsudku ponechal rozhodnutí o výši plnění a nákladech řízení. Žalovaná podala odvolání proti mezitímnímu rozsudku. Městský soud v Praze "rozsudkem" ze dne 14. 5. 2010 sp. zn. 14 Co 119/2010-116 rozhodl tak, že mezitímní rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; účastníci byli poučeni o tom, že proti "usnesení není dovolání přípustné". Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla dvě námitky. V první uvádí, že městský soud při odvolacím jednání vyhlásil "usnesení" o zrušení prvostupňového mezitímního rozsudku, ale poté byl stěžovatelce doručen "rozsudek" o zrušení prvostupňového mezitímního rozsudku. Odvolací soud tak nesprávně užil ke zrušení prvostupňového rozsudku formu (označení) "rozsudku" namísto "usnesení" (§ 223 o. s. ř.); dle stěžovatelky nelze tyto dvě formy zaměňovat, neboť mají svá specifika a využitím vadné formy vznikly pochybnosti o materii rozhodnutí odvolacího soudu. Dle stěžovatelky použil odvolací soud také vadné poučení. V druhé námitce stěžovatelka nesouhlasí se zrušením prvostupňového rozsudku a polemizuje se závěry odvolacího soudu, které vedly ke zrušení prvostupňového rozsudku; dle stěžovatelky tento dostatečně tvrdil rozhodné skutečnosti, tedy odvolací soud působí křivdu a prodlužuje řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z citovaného ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci; na tyto zásady Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře poukazuje. Ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Přípustnost ústavní stížnosti není dána tam, kde je tvrzenému právu poskytnuta ochrana celým právním řádem, tj. především před obecnými soudy. Z výše uvedených zjištěných skutečností se podává, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen prvostupňový mezitímní rozsudek a věc vrácena k dalšímu řízení. Otázka základu nároku na náhradu škody tak dosud nebyla pravomocně vyřešena a stále "běží" řízení před obecnými soudy, ve kterém se stěžovatelka může domáhat svých práv; ostatně ani současné zrušení odvolacím soudem nemusí znamenat to, že stěžovatelčině žalobě obecné soudy nakonec nevyhoví. Stěžovatelka tak dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práv, které je třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat; Ústavní soud nastupuje jako ultima ratio až tam, kde neposkytly ochranu právům jiné orgány veřejné moci (včetně soudů). Ústavní stížnost je tak v této fázi nepřípustná. Ani chybné označení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu jako "rozsudek" namísto "usnesení" nemá vliv na nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotná chyba v označení písemného vyhotovení rozhodnutí pak nevyvolává protiústavnost; procesní důsledky nejsou jiné (stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivý proces), je také zřejmé, že stěžovatelka byla řádně poučena o opravných prostředcích, přičemž stěžovatelka sama tvrdí, že vyhlášena byla správná forma rozhodnutí ("usnesení"). S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2010 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.