III.ÚS 2490/09
V PLATNOSTI- OS Kroměříž P 107/2002-230
- ÚS III.ÚS 2490/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Protivník podal odvolání ke krajskému soudu, což znamená, že ještě existuje nevyčerpaný právní prostředek. Soud zdůraznil, že ústavní stížnost je subsidiární a nelze ji podat, dokud nejsou vyčerpány všechny obecné procesní prostředky. Rozhodnutí o stížnosti bylo založeno na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. C., proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 5. 2009, č. j. P 107/2002-230, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel zavázán k plnění výživného pro nezletilou E. V. ve výši 500 Kč měsíčně od 8. 2. 2005 a od 1. 1. 2008 ve výši 700 Kč měsíčně; současně na dlužném výživném za období od 8. 2. 2005 do 31. 5. 2009 mu bylo uloženo zaplatit 29 275 Kč. V ústavní stížnosti, jež směřuje proti tomuto rozhodnutí (soudu prvního stupně), stěžovatel namítá, že s ohledem na nezbytně nutné náklady, potřebné k zajištění vlastní obživy, není schopen výživné v soudem stanovené výši platit. Dodává též, že proti rozhodnutí soudu podal odvolání ke krajskému soudu, avšak podle jeho zjištění jej prý "tam soudkyně neposlala". Z předložených listin a následného šetření Ústavní soud zjistil, že proti nyní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel vskutku dne 15. 6. 2009 odvolání, které bylo 2. 9. 2009 postoupeno Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, kde je vedeno pod sp. zn. 59 Co 385/2009; o odvolání stěžovatele dosud rozhodnuto nebylo (http://infosoud.justice.cz). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které by bylo (posléze) vedeno na základě případného zrušujícího rozhodnutí o opravném prostředku. Tím, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podáno odvolání, je tak nastolen stav, v níž má stěžovatel k dispozici právní prostředky k ochraně svých práv, jež dosud probíhající řízení skýtá. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti tedy plyne, že ústavní stížnost lze (coby přípustnou) projednat až teprve tehdy, když tyto opravné prostředky byly vyčerpány, a naopak, do tohoto okamžiku, je proto nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z nedostatku povinného zastoupení stěžovatele, neboť ani odstranění tohoto procesního nedostatku by se dovozených závěrů nemohlo objektivně jakkoliv dotknout. Současně se též stěžovateli připomíná, že Ústavnímu soudu nepřísluší "zaujímat" k napadenému rozhodnutí jakékoliv stanovisko a poskytovat ani jím požadovanou "radu" k vyřešení osobních poměrů tímto rozhodnutím založených. Jako ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2009 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.