III.ÚS 2496/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Přemysla Chmelaře, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Cdo 1771/2022-135, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 22 Co 42/2022-85 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2021 č. j. 0 Nc 7502/2021-60, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

1. Dne 9. 9. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů.

2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 3. 2022 č. j. 22 Co 42/2022-85 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 12. 2021, č. j. 0 Nc 7502/2021-60, jímž obvodní soud rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.

3. Ve svém podání se stěžovatel domáhá mj. toho, aby Ústavní soud zrušil § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a § 241 odst. 1 o. s. ř., přičemž v doplňujících podáních stěžovatel vznáší další návrhy (např. žádá o ustanovení advokáta, navrhuje nařízení předběžného opatření k ustanovení advokáta, popř. alternativně požaduje vyplatit zálohu ve výši 30 000 Kč k zajištění poskytnutí právní pomoci).

4. Ústavní stížnost nesplňuje základní zákonné požadavky na její projednání podle § 27 a násl. zákona o Ústavním soudu, kdy vady spočívají především v absenci povinného právního zastoupení, které stěžovatel považuje za nezákonné a protiústavní.

5. Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o požadavcích kladených na ústavní stížnost (z úřední činnosti Ústavního soudu se podává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil od roku 2000 téměř dvěstěkrát a opakovaně byl poučen o nezbytných náležitostech návrhu), ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje.

6. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně v každé jeho věci, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

7. Za dané situace je zjevné, že stěžovatel byl dostatečně seznámen s požadavky na zahájení řízení před Ústavním soudem a další poučování by již nebylo efektivní. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

8. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].

9. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů tak Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Rovněž návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud. O návrzích stěžovatele na vydání předběžného opatření, Ústavní soud nerozhodoval samostatným rozhodnutím, neboť to vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za nutné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2022 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu