III.ÚS 251/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti 1) Petera Gelety, 2) Ireny Geletové, 3) Martina Gelety, 4) Katariny Bajzíkové a 5) Ivany Kováčové, zastoupených JUDr. Mariem Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017 č. j. 21 Cdo 2716/2017-109 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2017 č. j. 56 Co 415/2016-81, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ARDIGAS CZ, s. r. o., sídlem U Řeky 594, Ostrava - Hrabová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 35 C 55/2015-55 zcela vyhověl žalobě stěžovatelů, když uložil vedlejší účastnici povinnost vyplatit prvním dvěma stěžovatelům (rodičům poškozeného Petera Gelety ml.) každému z nich částku 240 000 Kč s příslušenstvím a zbývajícím stěžovatelům (sourozencům poškozeného) každému z nich částku 175 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu imateriální újmy, jež stěžovatelům vznikla v důsledku úmrtí poškozeného.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; důvodem kasačního rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, pročež je na daný případ třeba aplikovat příslušná ustanovení zákoníku práce, nikoliv § 420 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013; z tohoto důvodu proto navíc o věci podle rozvrhu práce nerozhodoval v první instanci zákonný soudce.

4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé s právním názorem krajského soudu (posléze aprobovaným i Nejvyšším soudem) nesouhlasí. Jsou přesvědčeni, že jejich ústavně zaručená práva na rovnost před zákonem a na respektování rodinného života mohou být zachována pouze v případě, že na daný případ bude aplikován § 420 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru stěžovatelů totiž není přípustné, aby výše odškodnění za způsobenou imateriální újmu závisela na otázce, zda k úmrtí jejich příbuzného došlo v souvislosti s výkonem jeho práce, či nikoliv, a tedy aby pozůstalí po zemřelém zaměstnanci měli horší výchozí pozici než pozůstalí po osobě, jejíž smrt byla způsobena mimo rámec pracovního práva. Takový výklad by odporoval základním principům pracovního práva, a proto § 378 zákoníku práce, v rozhodném znění, v posuzované věci nelze dle mínění stěžovatelů aplikovat.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. V posuzované věci k takovému závěru - ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu - z dále uvedených důvodů nedospěl.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

8. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit pouze v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Posuzovaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů dle názoru Ústavního soudu nespadá; stěžovatelé ostatně žádnou argumentaci v tomto směru ani nepředkládají, patrně proto, že se - nedůvodně - domnívají, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo posléze i dovolání, je ústavní stížnost přípustná vždy.

9. Jinými slovy, za dané procesní situace by se Ústavní soud mohl věcně zabývat ústavní stížností - v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu - pouze tehdy, byl-li by dán jeden z důvodů předvídaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy v daném případě pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů [písm. a)]. Nic takového však stěžovatelé netvrdí.

10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu je proto třeba odmítnout jako nepřípustnou.

11. Výše uvedená skutečnost však nemůže mít vliv - v daném procesním kontextu - na přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jež by již nebylo možno podrobit ústavněprávnímu přezkumu.

12. Ústavní stížnost proti unesení Nejvyššího soudu je proto přípustná, z níže pojednaných důvodů však není důvodná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. V případě posuzované věci jde o značně specifickou procesní situaci, v jejímž důsledku sice není možno odmítnout ústavní stížnost v plném rozsahu jako nepřípustnou, současně je však namístě podrobit napadené usnesení Nejvyššího soudu pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu v tom smyslu, že je třeba se zabývat toliko otázkou, zda závěr Nejvyššího soudu, na jehož základě shledal dovolání stěžovatelů nepřípustným, není zcela svévolné.

14. V naznačeném ohledu přitom Ústavní soud žádné zjevné ústavněprávní deficity napadeného usnesení neshledává. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byť jde o odůvodnění velmi stručné, přezkoumatelným způsobem osvětlil důvody, jež jej vedly k závěru, že dovolání stěžovatelů není přípustné. Odkázal přitom na svá předchozí rozhodnutí vycházející z obdobných skutkových i právních okolností, v prvé řadě na rozsudek ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 (jenž byl poté shledán ústavně konformním usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 353/16).

15. Je tak zřejmé, že napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnými ústavněprávně relevantními vadami, pro které by je bylo nutno v této procesní situaci zrušit, zjevně netrpí.

16. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že nikterak věcně neposuzoval argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, neboť se v rámci striktně omezeného přezkumu usnesení Nejvyššího soudu zabýval pouze otázkou, zda dovolací soud neporušil právo stěžovatelů na soudní ochranu, nikoliv již zda v důsledku jeho rozhodnutí nebyla zasažena zbývající stěžovateli dovolávaná hmotná práva.

17. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a ve zbývající části ji podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona posoudil jako nepřípustnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2018 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu