III.ÚS 253/02
V PLATNOSTI- KS Ostrava 29 T 19/97
- VS Olomouc 3 To 117/99
- ÚS III.ÚS 253/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty ustanovené zákonem. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud není podána včas. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nebyl přijat, protože nebyly splněny podmínky pro jeho přijetí. Soud zdůraznil, že podnět ministru spravedlnosti nemůže být považován za poslední procesní prostředek.
Rubrum
III. ÚS 253/02 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2000, sp. zn. 3 To 117/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. května 1999, sp. zn. 29 T 19/97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání dne 15. května 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 22. dubna 2002, napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. května 1999 (29 T 19/97) ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2000 (3 To 117/99) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími "provedly v jeho neprospěch nesprávnou právní kvalifikaci", a to "v souvislosti s vadami a nejasnostmi a neúplností skutkových zjištění" a posléze - aniž by uvedl v čem a čím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil, když současně požádal o odložení jejich vykonatelnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná. Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 5 spisu Ústavního soudu) rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, vešla do právní moci dnem 29. března 2000, a proto - jestliže ústavní stížnost byla podána dne 22. dubna 2002, stalo se tak očividně po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty (§ 72 odst. 2 zákona); takto podaná ústavní stížnost je proto opožděná. Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že se stěžovatel snažil (neúspěšně) zvrátit pravomocná rozhodnutí obecných soudů podnětem ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona; Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil důvody, proč takový podnět nelze ve smyslu zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pokládat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně ústavně zaručených práv poskytuje (k tomu srov. např. usn. č. I. ÚS 13/92 in Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR - svazek č. 1, usn. č. 5, ročník 1992, usn. č. III. ÚS 124/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., usn. č. 4, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k důvodům dříve vyloženým cokoli dodávat. Pro takto vyložené důvody bylo o stěžovatelově ústavní stížnosti, jako o ústavní stížnosti opožděné, rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody, stejně jako se nejevilo účelné vyzývati stěžovatele k odstranění formálních vad jeho podání (§ 72 odst. 4 zákona).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 15. května 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.