III.ÚS 2542/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2025 č. j. 16 Co 93/2025-660, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. března 2025 č. j. 82 P 3/2024-566, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2025 č. j. 16 Co 94/2025-662 a výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2025 č. j. 82 P 3/2024-605, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. H., nezl. J. H. a nezl. M. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel je otcem nezletilých vedlejších účastnic. V minulosti usiloval návrhem z roku 2024 o svěření dcer do střídavé péče obou rodičů. Řízení je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 82 P 3/2024. Před rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodováno k návrhu stěžovatele i k návrhu vedlejší účastnice (dále jen "matka") o sérii předběžných opatření, event. návrhů na výkon rozhodnutí.

3. V prvním případě Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 12. 3. 2025 zamítl návrh stěžovatele (dále také "otec") na nařízení předběžného opatření, kterým by byly nezletilé vedlejší účastnice (dále též "nezletilé", či "děti") předány do zatímní péče otce a podle uvážení soudu byl matce upraven zatímní styk s nezletilými dětmi. Z dosud provedeného dokazování v řízení ve věci samé totiž nevyplynulo, že by se jako vhodné řešení ve věci péče o nezletilé jevila změna péče ve výlučnou péči otce s úpravou styku s matkou. Pokud by soud návrhu otce na vydání předběžného opatření vyhověl, nevyřešil by se hlavní problém, kterým je nepřiměřené emoční zatížení dětí při přesunu od matky k otci. Městský soud konstatoval, že během dosud provedeného dokazování ve věci samé nevzešly žádné okolnosti svědčící o tom, že by matka o děti řádně nepečovala či že by je vůči otci ovlivňovala; nařídil asistované předávání dětí. Současně připomněl, že s rodinou spolupracují odborníci a apelují na oba rodiče, aby eliminovali rodičovský konflikt (vedoucí k psychické nepohodě dětí). Otec podle městského soudu neosvědčil, že by byla dána akutní potřeba zatímně upravit poměry nezletilých.

4. Krajský soud v Brně posléze v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 5. 2025 odvolání otce nevyhověl a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil s právními a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odkázal na jeho přiléhavé odůvodnění. Ani podle krajského soudu nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání otcem návrhového předběžného opatření. Soud v podrobnostech a pro stručnost plně odkázal na napadené rozhodnutí.

5. Ve druhém případě městský soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 28. 3. 2025 zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření, kterým by byla otci uložena povinnost zdržet se styku s nezletilými (výrok I.), ve vztahu k nezletilé M. bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025 č. j. 82 P 3/2024-498 (výrok II.), a bylo nařízeno předběžné opatření, podle něhož je otec oprávněn stýkat se s nezletilou M. prostřednictvím videohovoru jednou týdně v určený den v rozsahu 30 minut a matka je povinna nezletilou na videohovor připravit. Soud dále stanovil asistovaný styk otce s nezletilou a matce uložil styk strpět, dceru dovést na určené místo a převzít. Otci, matce i nezletilé soud určil termín vstupního pohovoru s doprovodnou organizací (výrok III.). Z dosud provedeného dokazování nevyplynulo, že by negativní postoj dětí k otci pramenil čistě z jeho chování. Na negativní postoj dětí má vliv konflikt rodičů a předávání mezi nimi, které je setrvale doprovázeno nepříjemnými situacemi. Současně soud neopomněl uvést, že předložené nahrávky pořízené během styku nesvědčí o psychické nepohodě dětí. Pro vydání předběžného opatření ke zdržení se styku otce s dětmi tak nejsou splněny zákonné podmínky. Asistované předávání se u nezletilé M. míjí účinkem (ta svým chováním u těchto styků ovlivňuje i přístup sestry). Cílem výroku II. a III. je tak vytvořit podmínky pro stabilizaci chování M. způsobem, který by do budoucna umožnil styk bez ingerence třetích osob; rozhodně jím není krátit otce na jeho právech. Žádný z odborníků předávání dětí otci nedoporučil, jsou-li postoje dětí nadále odmítavé. Zvolené uspořádání soud považoval za vhodné a umožňující vstřícnější vývoj do budoucna.

6. Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 27. 5. 2025 odvolací námitky otce neshledal důvodnými a právně relevantními a usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. V odůvodnění odkázal "na podrobné, výstižné a přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se zcela ztotožňuje".

7. Otec v ústavní stížnosti upozorňuje na to, že k předávání nezletilých ani k obnově styku s nimi nedochází; opakovaně se jej proto domáhá formou návrhů na nařízení předběžného opatření. Poukazuje na vyjádření odborníků, podle nichž nezletilé mají rodiče rády, avšak negativně na ně působí vzájemný rodičovský konflikt, jehož existenci matka popírá. Přes výše uvedené, a to i po nařízení předběžných opatření, je ponechávána realizace styku nezletilých s otcem fakticky na schopnosti a ochotě matky nezletilé ke styku s otcem připravit a motivovat - a to i v situacích, kdy nezletilé z jakéhokoliv důvodu ke styku připraveny nejsou a jejich přístup se nepovede vyřešit v asistenčním centru v řádu pár desítek minut. Nezletilé otci ke styku předány nejsou, popř. nedojde k realizaci asistovaného styku s nezletilou M. Mnohdy není zajištěn žádný kontakt nezletilých se stěžovatelem (otec v některých případech nezletilé v asistenčním centru ani nevidí). Stejně je postupováno, i když se podaří nezletilé alespoň částečně zklidnit, avšak matka s předáním vysloví nesouhlas (a to i za situace, kdy pracovník centra neměl námitek k realizaci předání). Otec po celou dobu řízení tvrdí a dokládá, že ochota či schopnost matky nezletilé ke styku s ním motivovat a připravovat je omezená a pasivní. Otec pozitivně hodnotí značnou aktivitu soudu i Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), avšak v této podobě přijatá opatření nejsou efektivní. Poukazuje na stav svého vyloučení ze života dívek, který je umocněn nízkým věkem nezletilých, jenž je podstatný pro utváření vzájemných vazeb. Je zřejmé, že jeho vyloučení je nezanedbatelné ve vztahu k věku nezletilých (u nezletilé J. byl otec vyloučen ze zhruba čtvrtiny trvání jejího života). Proto navrhuje, aby mu Ústavní soud vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel sice napadá v petitu ústavní stížnosti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2025 č.j. 82 P 3/2024-605 jako celek (nespecifikuje výroky II. a III. napadeného rozhodnutí). Je však zřejmé, že brojí proti usnesení právě v tomto omezeném rozsahu (výrokem I. byl zamítnut návrh matky nezletilých, s nímž stěžovatel z povahy věci nesouzněl).

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

10. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinně-právních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.

11. Zdrženlivost Ústavního soudu je dále zvýšena tím, pokud je napadeno rozhodnutí o předběžném opatření, tj. rozhodnutí dočasného charakteru nezasahující do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 13]. Rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti, v jehož rámci zkoumá, zda předběžné opatření (či rozhodnutí o něm) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

12. Ústavní soud vychází z toho, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy. Podle otce rozhodování soudů nebylo dostatečně efektivní a razantní. Jeho úvahy se však míjí s účelem předběžných opatření, kterým je zatímně (po vymezenou dobu) upravit poměry - je-li to podle zákona nezbytné - do rozhodnutí ve věci samé. Sám v ústavní stížnosti uvádí, že na nezletilé má primární vliv konflikt rodičů; v řízení nebyla zjištěna ani manipulace nezletilých jedním z rodičů proti druhému (a stěžovatel to ani nenamítá). Za této situace je rozhodování obecných soudů logickým vyústěním potřeb nezletilých (resp. potřeb aktuálních v době rozhodování o předběžných opatřeních). Ty jsou zatím ve výlučné péči matky, soudy v obou případech usilovaly o zachování poklidného stavu v rodině a směřovaly nezletilé k postupnému odstranění bariér, které si vůči otci vytvořily.

13. Obě napadená rozhodnutí krajského soudu (jako soudu odvolacího) se bez dalšího ztotožnila s posouzením prvostupňového soudu a jsou co do vlastního posouzení stručná. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozsah reakce obecného soudu na konkrétní námitky účastníků co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura rovněž připouští [viz např. usnesení ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09, (bod 4), ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 609/10 (bod 5), ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 515/09 (bod 6)]. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

14. Jakkoliv bylo odůvodnění napadených rozhodnutí spíše stručné, krajský soud v obou případech popsal právní argumenty a skutková zjištění nalézacího soudu, která považoval za věcně správná. Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu za ústavně dostačující. Nedoplňoval-li krajský soud dokazování, ztotožnil-li se s posouzením městského soudu a nesvědčí-li pro odlišný postup jiné zvláštní okolnosti, jako ústavně konformní postačí i stručnější odůvodnění, které odkáže na posouzení prvostupňovým soudem.

15. Soudy nepochybily, když v prvním případě návrhu otce na svěření nezletilých do jeho péče nevyhověly. O vhodnosti rodinného uspořádání dosud probíhá řízení ve věci samé a z napadených rozhodnutí je patrné, že taková změna by byla v dané době pro obě nezletilé výrazným zásahem. Obecné soudy se domnívaly, že jde o řešení z hlediska nejlepšího zájmu dětí nevhodné. Je na obou rodičích, aby přistupovali k potřebám a emocím nezletilých ohleduplně. Jestliže ve druhém případě došlo u jedné z nezletilých, která reagovala na otce ve stresu obzvláště odmítavě (a ovlivňovala tímto směrem i sestru), ke změně úpravy styku (na jedno pravidelné osobní setkání a jeden pravidelný online kontakt), šlo o úpravu reflektující stres nezletilé způsobem přiměřeně šetřícím práva otce. Obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem musí soudy vycházet z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Rodinné vztahy jsou totiž primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo, byť má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na jeho účel (nález ze dne 15. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 603/25). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy této klíčové obecné zásadě zpronevěřily. Neshledal ani, že by soudy oprávněné zájmy otce (jako rodiče) nezohlednily.

16. Razantním a dostatečně stabilním řešením by z hlediska základních práv otce mělo být rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud v kontextu nyní napadených rozhodnutí neshledal dostatečné důvody pro to, aby bylo dosavadní uspořádání prozatímně upraveno odlišně. I rozhodnutí ve věci samé je však do jisté míry závislé na jeho respektování dotčenými účastníky (oběma rodiči). Ústavní soud proto závěrem podotýká, že situace, kdy jsou soudy tlačeny do role pravidelných rozhodčích v niterných rodinných konfliktech, znamenají pro nezletilé vysoký stupeň zátěže a mohou mít negativní dopad na duševní zdraví dítěte a jeho další vývoj (viz např. závěry 3. rodinně-právního sympozia Justiční akademie, dostupné na https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie). V nejlepším zájmu nezletilých je tedy zejména to, aby oba rodiče konflikty mezi sebou řešili, pokud možno dohodou, a zajistili tak co nejmenší dopad na prospívání nezletilých.

17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu