Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 2554/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-09-14 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2010:3.US.2554.10.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně a stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky. Soud uvedl, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem, který může být podán až po vyčerpání všech jiných možností ochrany práv. Stěžovatel se nevyjádřil konkrétně k porušení konkrétních základních práv, což znamená, že nárok na ochranu nebyl přípustný. Soud se nezabýval návrhem na porušení článků Listiny, protože stěžovatel neuváděl konkrétní právní základ porušení. Rozhodnutí bylo založeno na § 72 odst. 1 a § 75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ř., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008 - 1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008. Dle stěžovatele byla rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6. 11. 2008 č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37 bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 bylo trestní stíhání ve skutku bodu 8 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný stěžovatel. Stěžovatel (i další osoby) podal stížnost, jež byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008 zamítnuta pro nedůvodnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něj méně příznivý a není pro něj dostatečnou občanskou satisfakcí, naopak představuje trvalý "cejch" zločince (jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti); trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce dospěl k závěru, že stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, ale útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba. Namítá, že přetrvávající stíhání proti jiným spoluobviněným bylo/je vedeno pro skutek zásadně pozměněný, spočívající jen v druhé ze dvou fází skutku (pro který bylo zahájeno stíhání) a s jiným obecným úvodním popisem dílčích skutků. Stěžovatel uvedl, že věc byla mimořádně široce medializovaná a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné. Pokazuje na to, že rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání mělo nedostatky a stíhání nemělo být vedeno; pochybuje také o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků). Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou. Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Argumentace stěžovatele k obraně práv jiných osob (jeho kolegů) je tedy nepřípustná, neboť není argumentací k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatnit actio popularis. Z ustanovení § 72 odst. 1 a § 75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, tedy tato nastupuje až tehdy, kdy stěžovatel vyčerpal všechny zákonem mu poskytnuté procesní prostředky k ochraně práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu jeho základním právům neposkytly (tzv. formální a materiální subsidiarita). Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tj. opravné prostředky), ale všechny zákonné (a efektivní) prostředky, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci kterých bude mít stěžovatel možnost se svých práv domáhat. V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání proti němu a medializací dané trestní věci, a rovněž považuje za poškozující jeho osobu a pověst to, že trestní stíhání bylo proti němu zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, které si stěžovatel vykládá tak, že toto dostatečně nedeklaruje nedůvodnost trestního stíhání a neposkytuje mu satisfakci. Ochrana uvedených osobnostních práv je však zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny a právní řád poskytuje stěžovateli procesní prostředky vedoucí k této ochraně; ty stěžovatelem vyčerpány nebyly. Ohledně dalších základních práv je pak třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem spatřuje porušení takových práv, proto se Ústavní soud pouhým odkazem na články ústavněprávního předpisu nezabýval. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná (předčasná), proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.