III.ÚS 2563/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Chaloupkové, zastoupené opatrovníkem Mgr. Jitkou Chaloupkovou, právně zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2015 č. j. 21 Co 230/2015-118, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Rakovníku, 2) Renaty Macasové a 3) Rostislava Macase, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 18. srpna 2014 k Okresnímu soudu v Rakovníku se Renata Macasová a Rostislav Macas (dále jen "žalobci") domáhali zrušení kupní smlouvy na žalobou specifikované nemovitosti, kterou uzavřeli se stěžovatelkou (dále také "žalovaná") dne 26. března 2014. Kupní cena předmětné nemovitosti byla v kupní smlouvě sjednána ve výši 1.690.000,- Kč. Podáními ze dne 10. dubna 2015 a ze dne 16. dubna 2015 oba žalobci vzali svoji žalobu zpět, načež Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 20. dubna 2015 č. j. 6 C 180/2014-199 rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) a nepřiznání práva na náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení (výrok II.). Proti výroku II. uvedeného usnesení okresního soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkla, že se při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůbec nezabýval otázkou zavinění zastavení řízení. Namítala, že žalobci zavinili zastavení řízení svým zpětvzetím žaloby, a soud proto měl aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a uložit žalobcům povinnost uhradit náklady řízení žalované. O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Praze (dále také "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 29. května 2015 č. j. 21 Co 230/2015-118 tak, že změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5.600,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.550,- Kč. Krajský soud konstatoval, že v přezkoumávaném případě bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, k němuž však nedošlo proto, že by žalovaná dobrovolně plnila to, čeho se žalobci domáhali; z procesního hlediska tedy zastavení řízení zavinili žalobci. Náhradu nákladů řízení ve výši 5.600,- Kč vypočetl krajský soud ze součtu odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení včetně přípravy a sepis vyjádření k žalobě) po 2.500,- Kč z tarifní hodnoty 35.000,- Kč s odkazem na § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v souvislosti s § 7 bod 5 advokátního tarifu a z 2 režijních paušálů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhradu za 21% DPH krajský soud žalované nepřiznal, neboť její právní zástupkyně do spisu nezaložila osvědčení, že je jejím plátcem. Náklady odvolacího řízení ve výši 1.550,- Kč vyčíslil odvolací soud na základě součtu odměny advokáta ve výši 1.250,- Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. c) citované vyhlášky a 1 režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. III. Stěžovatelka se domnívá, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jmenovaný soud nesprávně stanovil výši přiznaných nákladů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že hodnotu věci, která se projednávala v rámci žaloby na zrušení kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, lze jednoznačně určit, neboť v kupní smlouvě byla jednoznačně stanovena kupní cena ve výši 1.690.000,- Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl proto krajský soud vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 advokátního tarifu, nikoliv z ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07, podle kterého "je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Jestliže tak městský soud učinil, porušil v důsledku nerespektování kogentní právní normy ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.". Stěžovatelka má za to, že tento závěr lze analogicky použít i pro řízení o zrušení kupní smlouvy. Tuto svoji argumentaci opírá také o další judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 24. března 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10, nález ze dne 16. března 2010 sp. zn.

II. ÚS 2886/07, nález ze dne

4. července 2001 sp. zn.

II. ÚS 598/2000) a judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne

25. července 2007 sp. zn. 33 Odo 725/2005). Stěžovatelka se domnívá, že do jejích práv bylo zasaženo také tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení včetně DPH, přestože její právní zástupce v řízení před obecnými soudy je plátcem DPH. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 13. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13). Jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že odvolací soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použil nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k zasažení do jejích základních práv. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opřela o právní názory uvedené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu, podle nichž může být paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných), jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Citované ustanovení advokátního tarifu chápal Ústavní soud jako kogentní a jeho extenzivní výklad považoval za porušení práva na spravedlivý proces. Uvedenou argumentaci přitom bylo možno vztáhnout i na § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu. Avšak jak vyložil Ústavní soud ve své další rozhodovací činnosti, po účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. (novely advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení § 9 advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou explicitně zmíněny v ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu [a s ohledem na shodnou konstrukci i podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu] může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (viz usnesení ze dne 31. srpna 2015 sp. zn.

II. ÚS 2639/14, obdobně usnesení ze dne

16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14, usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14). Okolnosti, za nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, se podle Ústavního soudu díky uvedené novelizaci advokátního tarifu podstatně odlišují od okolností, za nichž byly vydány stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu, a je proto v projednávaném případě namístě odlišení od právního názoru v nich uvedeného. Ve světle citované novelizace advokátního tarifu tedy nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu (viz usnesení ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14). Za této situace Ústavní soud neshledal, že by obecný soud postupoval svévolně, či že by v jeho rozhodnutí došlo k excesu, který by měl charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti. Pochybení namítané stěžovatelkou v ústavní stížnosti by mělo toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu. Do základních práv a svobod stěžovatelky podle názoru Ústavního soudu nebylo zasaženo. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu