III.ÚS 26/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. května 2017 sp. zn. 3 T 193/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2017 sp. zn. 3 To 311/2017, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2018 se stěžovatel domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že v trestním řízení vedeném proti němu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl odsouzen pouze na základě své minulosti, přičemž soudy obou stupňů nevyhověly jeho důkazním návrhům a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto jako nedůvodné.

3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

5. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Uvedené znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).

6. V projednávaném případě, jak Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Třebíči, stěžovatel nepodal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Nic takového ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku, je-li přípustné podle § 265a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, respektive nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný.

8. Stěžovatel tedy byl povinen před podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který byl v jeho věci přípustný podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti však nesplnil (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 699/16 ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 816/16 ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3258/15 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 643/16 ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/16 ze dne 5. 4. 2016 a další, vydaná v obdobných věcech a dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat meritem věci a musel ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.

10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2018 Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj