III.ÚS 2637/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. D., zastoupeného JUDr. Milanem Listíkem, LL.M., M.JAE, advokátem, se sídlem Internacionální 1225/19, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. července 2025, č. j. 3 T 10/2025-222, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Okresního soudu v Klatovech, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením okresní soud postoupil věc trestního stíhání obžalovaného Městskému úřadu v S., neboť jeho jednání není trestným činem, ale mohlo by být kvalifikováno jako přestupek. Obžaloba byla v dané věci podána pro jednání spočívající, stručně řečeno, v tom, že obžalovaný během konfliktu se stěžovatelem (v postavení poškozeného) mu nejprve vyhrožoval pěstním napadením a následně vytáhl ze země ocelovou trubku (kterou stěžovatel na místě zatloukl), udeřil jej s ní do hlavy a následně ji zahodil. Stěžovatel proti obžalovanému poté použil pepřový sprej, načež obžalovaný vytáhl ze země druhou trubku a s výhružkou smrti udeřil stěžovatele do hrudníku. Stěžovatel utrpěl zhmoždění hlavy a hrudníku.

3. Po provedeném dokazování soud nemohl prokázat, že by obžalovaný stěžovateli vyhrožoval popsaným způsobem (stěžovatel nedokázal jakékoliv konkrétní výhružky před soudem uvést). K úderu kovovou tyčí minimálně jednou sice jednoznačně došlo, nebylo však zjištěno, jak celý konflikt začal, přestože byl částečně zachycen na videozáznamu. Mezi účastníky i svědky je sporné, zda nejprve zaútočil obžalovaný tyčí, anebo stěžovatel pepřovým sprejem (v reakci na pouhou demontáž tyčí). Na videu je zachyceno až vzájemné napadání. Stěžovatel však musel použít pepřový sprej ještě předtím, neboť jím byla zasažena i manželka obžalovaného, která se však ve fázi konfliktu zachycené na kameře vůbec nevyskytovala poblíž. Lze tedy uvažovat, že úder tyčí byl reakcí na útok stěžovatele (jak obžalovaný i jeho manželka vypověděli). Proto je podle soudu namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na efektivní trestní řízení. Postoupením věci do přestupkového řízení ztratil stěžovatel možnost hájit svá práva v trestním řízení. Státní zástupkyně nečekaně až v závěrečné řeči změnila právní kvalifikaci jednání obžalovaného a navrhla postoupení věci správnímu orgánu. Státní zástupkyně a následně soud pominuly, že stěžovatel byl prokazatelně napaden železnou tyčí do oblasti hlavy a skutkem mu byla způsobena zejména zlomenina dvou žeber a posttraumatická stresová porucha. Takové změně právního hodnocení nic během průběhu tří hlavních líčení nenasvědčovalo a stěžovatel se proti ní fakticky nemůže bránit jinak než ústavní stížností. Okresnímu soudu přitom za nejasné důkazní situace nic nebránilo vrátit věc k došetření. Zvoleným řešením však byla stěžovateli odňata jakákoliv procesní obrana v rozporu s principem rovnosti zbraní a zákazu denegatio iustitiae. Zároveň je rozhodnutí soudu (stejně jako postup státní zástupkyně) zcela překvapivé a stěžovatel na něj nemohl nikterak reagovat. Tím se napadené rozhodnutí stává rozporným s principem předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vymezil proti nečekané změně právní kvalifikace jednání, které bylo předmětem trestního řízení, aniž by zároveň proběhlo související dokazování (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2300/21, sp. zn. II. ÚS 1665/22 nebo sp. zn. I. ÚS 2003/24). Toto pravidlo musí být zachováno i ve vztahu k poškozenému. Dále stěžovatel považuje za nepřijatelné, aby předmětný skutek (vzhledem k intenzitě útoku a následkům) nebyl považován za trestný čin. V závěru ústavní stížnosti dává stěžovatel Ústavnímu soudu "ke zvážení" přezkum ústavnosti § 222 odst. 2 trestního řádu, neboť nedává poškozenému žádnou možnost brojit proti postoupení trestní věci do přestupkového řízení.

5. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnil stěžovatel tím, že případným vydáním rozhodnutí v přestupkovém řízení by mohlo dojít k nenapravitelnému stavu (s ohledem na princip zákazu reformatio in peius) a potenciálně k nevratné újmě pro stěžovatele. Zároveň odložením vykonatelnosti nedojde podle stěžovatele k žádnému dotčení jakýchkoliv veřejných zájmů, ani osobních zájmů obžalovaného. Ústavní soud tím pouze zabrání v pokračování přestupkového řízení. Návrh na jeho přerušení již stěžovatel podal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Usnesením ze dne 23. 10. 2025, č. j. III. ÚS 2637/25-21, Ústavní soud zamítl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Stěžovatel ústavní stížností brojí z pozice poškozeného proti usnesení trestního soudu, kterým byla věc postoupena k přestupkovému řízení. Takové rozhodnutí, končí-li se jím trestní řízení, může Ústavní soud meritorně přezkoumat z podnětu ústavní stížnosti poškozeného (srov. např. usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2590/16, nebo usnesení ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2773/23). Kritériem takového přezkumu je však zásadně pouze porušení specifických ústavních práv spojených s institutem práva na účinné vyšetřování. Vyhovět takové ústavní stížnosti lze jen v situaci, v níž by jakýkoliv výsledek přestupkového (a případně civilního) řízení bylo nutno považovat za výraz nerespektování ústavních práv poškozeného. Zároveň Ústavní soud nemůže opomíjet ani ústavní práva obžalovaného (a případně dalších osob), s nimiž se práva poškozeného mohou dostat do kolize (viz např. bod 43 nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24). Po seznámení se se všemi výše uvedenými okolnostmi Ústavní soud neshledal, že by okresní soud porušil stěžovatelova ústavní práva.

10. Za hlavní námitku ústavní stížnosti je třeba považovat překvapivost napadeného rozhodnutí (či dokonce postupu státní zástupkyně) a absenci opravných prostředků na straně poškozeného, kterými by mohl pro něj překvapivé rozhodnutí zvrátit. Stěžovateli lze přisvědčit toliko ve zcela obecné rovině, že postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení by mělo být pro poškozeného předvídatelné (tedy nikoliv překvapivé ve smyslu nemožnosti jej předvídat) a poškozený by měl mít možnost se k postupu soudu vyjádřit a předložit vlastní argumentaci k rozhodnutí (ve vztahu k poškozeným viz např. nález ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 2003/24, a v jeho bodě 22 uvedenou judikaturu). Ostatní východiska stěžovatelovy argumentace musí Ústavní soud naopak odmítnout.

11. Princip rovnosti "zbraní" se v trestním řízení vyvinul a uplatňuje při poměřování procesních možností veřejné žaloby a obžalovaného, případně mezi různými poškozenými, nikoliv však ve vztahu obžalovaného a poškozeného. V judikatuře Ústavního soudu nebyl dovozen princip procesní rovnosti mezi obžalovaným a poškozeným, a to zejména vzhledem k rozdílnému významu jejich zájmů, jichž se trestní řízení dotýká (viz část VII nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16). Není tedy v rozporu s ústavním pořádkem, není-li poškozený "vybaven" stejnými procesními právy jako obžalovaný.

12. Jde-li o zákaz překvapivosti rozhodnutí a s ním související poučovací povinnost soudu, nepovažuje Ústavní soud za náležitost spravedlivého trestního řízení, aby se poškozenému dostalo výslovného poučení, že obžalovaný může být obžaloby zproštěn, případně může být věc postoupena k projednání v přestupkovém řízení. Podle Ústavního soudu jde v obou případech zásadně o očekávatelný výsledek trestního řízení, vyplývající ze samotné podstaty jeho předmětu (posouzení viny obžalovaného a trestnosti žalovaného skutku). Navíc se i v této oblasti silně projevuje rozdílné postavení obžalovaného a poškozeného. U obžalovaného je zesílený zákaz překvapivých rozhodnutí spojen s poskytnutím možnosti řádného uplatnění obhajoby v otázce viny, jako důležitého zvláštního práva, na některých místech konkretizovaného kogentními ustanoveními trestního řádu (srov. např. § 225 odst. 2 trestního řádu). Obdobná práva poškozeného nevyplývají ani ze zákona, ani z ústavních principů trestního řízení. Jen v některých jedinečných případech by bylo možné uvažovat o obdobné poučovací povinnosti například s ohledem na specifický vývoj důkazní situace. K ničemu takovému v dané věci nedošlo (viz níže). Lze tedy uzavřít, že soud neporušil princip zákazu překvapivosti rozhodnutí, postoupil-li danou věc k projednání do přestupkového řízení, aniž by o takové možnosti stěžovatele předem výslovně poučil.

13. Podle Ústavního soudu nelze v dané situaci hovořit o prosté změně právní kvalifikace, při níž by měli mít účastníci specifický prostor k vyjádření, nýbrž jde o posouzení otázky trestnosti skutku ve smyslu českého právního řádu (na rozdíl od trestnosti, pod kterou spadají i správní delikty a s níž pracuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva; viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71), která je podstatná v každém soudním trestním řízení.

14. Ostatně v dané věci není možné o překvapivosti rozhodnutí soudu uvažovat i z toho důvodu, že návrh na postoupení řádně vznesla státní zástupkyně, na což mohl stěžovatel (resp. jeho zmocněnec) reagovat, což dokonce učinil a uvedl důvody, pro které považoval tento návrh za nedůvodný (viz str. 5 protokolu z hlavního líčení ze dne 8. 7. 2025). Podle Ústavního soudu při tom neuvedl, že by na reakci potřeboval více času, či žádal o doplnění dokazování. Skutečnost, že meritorní návrhy stran na výrok soudu zazní až v závěrečné řeči, není podle Ústavního soudu nijak netypická a právní řád počítá s tím, že na jejich základě ještě dojde k doplnění dokazování (viz § 218 odst. 1 trestního řádu). Státní zástupce (na rozdíl od ostatních stran trestního řízení) má i před soudem vystupovat nestranně a svůj závěrečný návrh odvozovat od aktuální důkazní situace (§ 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství). Podle Ústavního soudu tedy nelze hovořit o nečekané či překvapivé změně.

15. Opačný závěr nelze dovodit ani z judikatury, na kterou poukazoval stěžovatel. Nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21, se zabýval právem obžalovaného (dovolatele) reagovat na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Jeho závěry jsou proto v dané věci neaplikovatelné, neboť možnost obžalovaného "jako poslední" reagovat na vyjádření ostatních účastníků je právě projevem výše uvedené procesní nerovnosti, vyznačující se ústavně konformním přístupem in favorem defensionis. Nález ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 2003/24, se sice zabývá zákazem překvapivosti rozhodnutí ve vztahu k poškozenému, avšak šlo o adhezní výrok změněný v odvolacím řízení. Ani jeho konkrétní závěry nejsou proto v dané věci jakkoliv aplikovatelné. Z obecných závěrů tohoto nálezu lze uvést je tolik, že "zákaz překvapivých rozhodnutí samozřejmě neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty" (viz bod 21 nálezu). To však v dané věci nebylo porušeno, neboť dokazování bylo od počátku vedeno zejména ve směru otázky, kdo celý incident začal a co vedlo obžalovaného k udeření stěžovatele. Zmiňuje-li stěžovatel nález "sp. zn. II. ÚS 1665/22 ze dne 21. 12. 2022", z nějž přímo cituje větu "změna právní kvalifikace typicky vyžaduje doplnění dokazování a umožnění stranám, aby se k ní vyjádřily", pak je třeba uvést, že takový nález neexistuje. Ve veřejné databázi rozhodnutí Ústavního soudu je nicméně usnesení ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1665/22, které obsahuje větu "jelikož změna právní kvalifikace může vždy alespoň potenciálně vyžadovat doplnění dokazování, nelze na druhou stranu zákaz reformationis in peius vykládat tak, že by bránil doplnění dokazování, naopak je-li věc i přes užití nové právní kvalifikace možno rozhodnout i bez něj, musí obecný soud tuto okolnost odůvodnit". Je tedy zřejmé, že význam uvedené věty je zcela jiný (jde o obsah principu zákazu reformace v neprospěch obžalovaného). Daný nález se sice (v jiné části) týkal i možnosti obžalovaného vyjádřit se ke změněné právní kvalifikaci (po kasačním zásahu Ústavního a Nejvyššího soudu), i to je však situace nesrovnatelná s tím, čeho se domáhá stěžovatel.

16. Jde-li o průběh dokazování, nelze stěžovateli přisvědčit, že by "nic v průběhu hlavních líčení" nenasvědčovalo výslednému rozhodnutí. Průběh dokazování lze jen těžko označit za potvrzující verzi obžaloby a stěžovatele a vyvracející obhajobu obžalovaného, a to přestože byla podstatná část incidentu natočena (stěžovatelovou kamerou). Ani výpovědi účastníků, ani listinné důkazy a videozáznam nepotvrzovaly nade vší pochybnost, že obžalovaný jednal přesně takovým způsobem, jaký byl popsán v obžalobě. Okresní soud v napadeném usnesení velmi podrobně a přesvědčivě popsal důkazní situaci a dovodil z ní logický (a s pravidlem in dubio pro reo souladný) závěr o nemožnosti stanovit průběh incidentu mezi stěžovatelem a obžalovaným, neboť se nijak nepodařilo vyvrátit verzi, že stěžovatel na obžalovaného zaútočil jako první a obžalovaný se svým jednáním "bránil útoku" (viz str. 3 usnesení). Tento závěr je důkazně dostatečně podložen a okresní soud z něj dovodil ústavně přijatelný závěr, kterým stěžovatelova ústavní práva nikterak nezkrátil. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že proti zprošťujícímu rozsudku by mohl podat opravný prostředek v rámci trestního řízení [viz § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu a contrario, jehož ústavní konformitu opakovaně potvrdil Ústavní soud; viz např. bod 9 usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 664/16].

17. Skutkovým a právním závěrům okresního soudu tak nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Soud své rozhodnutí opřel o důkladnou analýzu provedených důkazů, přičemž nejasnosti hodnotil ve prospěch obžalovaného. Přísná (bezvýjimečná) aplikace pravidla in dubio pro reo je neodmyslitelnou součástí českého ústavního pořádku (srov. např. bod 8 usnesení ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 106/17) a nemůže představovat porušení práv poškozených. Stěžovatel na jednu stranu namítá, že soud mohl v případě pochybností vrátit věc k došetření, není však zřejmé, co by mělo být předmětem takového došetření. Žádné další důkazy již strany nenavrhovaly (ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jaké další důkazy, které by byly relevantní k průběhu incidentu, je třeba provést). V takové situaci bylo naopak vynesení konečného rozhodnutí naplněním závazku vést soudní řízení bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny). Vzhledem k výše uvedenému nelze soudu vytknout, že v jednání obžalovaného nespatřoval trestný čin. K tomu lze doplnit, že Ústavní soud nepřehodnocuje skutkové úvahy a závěry obecných soudů, a to tím spíše ty, které odpovídají aplikaci pravidla in dubio pro reo. Jeho zásah by připadal v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad logického hodnocení důkazů, doprovázeného absencí respektu k lidským právům poškozeného. Nic takového však v dané věci nenastalo. Závěry soudu jsou logické a odpovídající provedeným důkazům, což ani stěžovatel nijak konkrétně nezpochybňuje a domáhá se "pouze" odlišného výsledku.

18. Dal-li závěrem ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu "ke zvážení" přezkum ústavní konformity § 222 odst. 2 trestního řádu, nebral Ústavní soud takto formulovanou námitku jako dožadovaný návrh výroku (petit). Pro úplnost lze uvést, že žádný důvod k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení III. senát Ústavního soudu neshledal [§ 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Považoval-li Ústavní soud v minulosti za ústavně souladný stav, kdy poškozený nemůže napadnout zprošťující výrok (viz např. bod 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/24), není důvod dospět k odlišnému závěru v případě postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu