Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 268/98

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1998-08-25 · odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e) · ECLI:CZ:US:1998:3.US.268.98

  1. KS Ostrava 22 Ca 480/97-66
  2. ÚS III.ÚS 268/98
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stížnost nevykazovala podstatné přesahy vlastních zájmů stěžovatele. Soud konstatoval, že věc je stále v průběhu řízení a rozhodnutí nebylo meritorní. Stěžovatel má k dispozici další procesní prostředky k ochraně svých práv. Rozhodnutí bylo odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Rubrum

III. ÚS 268/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele ing. arch. R.Š., zastoupeného JUDr. T.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

: Dne 9. června 1998 podal navrhovatel ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavního práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 480/97 a z něj zjistil, že O.Ú., okresní pozemkový úřad (dále jen "okresní pozemkový úřad") dne 24. října 1995, pod čj. PÚ/4441/92-Ša-202-A-I, rozhodl, že ing. O.Š. není vlastníkem nemovitostí, v rozhodnutí uvedených. Zároveň rozhodl, že ing. arch. R.Š. (bratr ing. O.Š.) je vlastníkem těchto nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podal ing. O.Š. odvolání, v němž namítal, že navrhovatel ing. arch. R.Š. učinil úkony spojené s vydáním nemovitého majetku v době, kdy nebyl občanem České republiky a tudíž nebyl oprávněnou osobou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, je zrušil a věc vrátil okresnímu pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ust. § 4 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezuje náležitosti, které musí fyzická osoba splňovat, aby ji bylo možno považovat za oprávněnou osobu. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně. Jednou z podmínek je to, že osoba uplatňující nárok na vydání nemovitostí, musí být ke dni uplatnění nároku státním občanem ČR. Pokud uplatnila nárok osoba, která tento předpoklad nesplňovala, jedná se o absolutně neplatný právní úkon. Pouhou skutečností, že tato osoba nabyla státní občanství později, se z absolutně neplatného právního úkonu nemůže stát právní úkon platný (konvalidace této vady není možná). Podle krajského soudu v době, kdy navrhovatel uplatňoval svůj restituční nárok, nebyl občanem ČR. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 9. dubna 1998. Proti rozhodnutí krajského soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že je si vědom skutečnosti, že restituční řízení není doposud pravomocně skončeno, avšak zároveň namítal, že soud si jako prejudicielní řešil otázku navrhovatelova státního občanství a dospěl k závěru, že v době, která byla dána zákonem č. 229/1991 Sb., pro podání žádosti o restituci zemědělského majetku, nebyl občanem České republiky. Způsob, jakým tak soud učinil, respekt. skutečnosti, které zohlednil, však zpochybňují navrhovatelovu základní právní jistotu, jako občana ČR. Z tohoto důvodu se navrhovatel odvolával na ust. § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť podle jeho názoru stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy navrhovatele. Ústavní soud konstatoval, že podle § 72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutími v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 480/97, jakož i ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo rozhodnutím meritorním a že ve věci stále příslušné orgány jednají. Navrhovatel je si toho vědom a proto se v návrhu odvolal na ust. § 75 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, když ve věci nebylo meritorně rozhodnuto a navrhovatel má k dispozici další procesní prostředky k uplatnění svého práva. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 1998 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR

Dotčená ustanovení

Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku 229/1991 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (16)