III.ÚS 2712/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lierové, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. června 2017 č. j. 41 C 127/2017-26, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a Hany Ornstové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, s tvrzením, že je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení o vyklizení nemovitosti se stěžovatelka domáhala jeho přerušení z důvodu běžícího řízení o jejím dovolání proti specifikovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze vydanému ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byly její nemovitosti prodány v insolvenčním řízení. Podle stěžovatelky se soudy v insolvenčním řízení dopustili (správně "dopustily") několika zásadních procesních pochybení, které mají vůči ní zásadní důsledky. V podaném dovolání stěžovatelka formuluje několik otázek zásadního právního významu, kde hodnotí důsledky jednotlivých pochybení na její základní právo jednat před soudem a vlastnit majetek, neboť byla zbavena majetku prodejem v insolvenčním řízení, aniž by dostala relevantní možnost se k zásadním věcem v průběhu řízení vyjádřit. Z toho dovozuje, že její návrh na přerušení řízení byl odůvodněným, kromě jiného z něj vyplývalo, proč považuje za zásadní, aby nebylo rozhodováno o její povinnosti vyklidit nemovitosti, než budou vyřešeny zásadní otázky v insolvenčním řízení.

3. Ústavní stížnost není přípustná.

4. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.

6. V posuzované věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, kdy v daném řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí.

7. Při posuzování podobné situace uvedl Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99: "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu." 8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadené usnesení se týká pouze části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkumu konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatelky. Jestliže tedy stěžovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že podle citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srovnej obdobně názor Ústavního soudu na možnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna návrhu na zahájení řízení, vyjádřený např. v usnesení ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 134/15 a další v něm uvedené judikatuře).

9. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2017 Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj