III.ÚS 2732/11
V PLATNOSTI- OS Liberec 6 T 235/2007-199
- KS Ústí 55 To 207/2010
- NS 4 Tdo 533/2011
- ÚS III.ÚS 2732/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána mimo zákonnou lhůtu, která začala běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná. Námitky týkající se skutkových závěrů soudů prvního a odvolacího stupně nebyly předmětem kontrolního přezkumu Ústavního soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a již ustálenou judikaturu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem v Liberci 1, Jestřabí 974, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 6 T 235/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 55 To 207/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 4 Tdo 533/2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 15. 9. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, resp. že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 6 T 235/2007 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, dále pak byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu 5 let a poškozená Ing. O. K. byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 55 To 207/2010 byl k odvolání státního zástupce a poškozené rozsudek soudu prvního stupně zrušen, načež byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, dále pak krajský soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti na dobu 5 let a povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 580 702 Kč s příslušenstvím; kromě toho podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelovo odvolání. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že řízení jsou postižena vadou spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení o trestném činu podvodu. Tato vada má spočívat v tom, že nebylo prokázáno, že by naplnil všechny povinné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebyl prokázán objekt, tedy zájem chráněný trestním zákonem. Jednalo se jednak o obchodní vztahy týkající se nikoliv kupní smlouvy, jak uzavřely obecné soudy, ale zprostředkovatelské činnosti, jednak mu poškozená v rozporu s právními předpisy nevystavila řádný daňový doklad na své dodávky. Odmítá rovněž, že by existoval příčinný vztah mezi jednáním a následkem, přičemž tvrdí, že nejednal v úmyslu se obohatit uváděním jiného v omyl, ale jeho jednání byla v rozsahu obchodněprávních vztahů. V případě poškozené odmítá, že jednal v úmyslu toliko převzít zboží za účelem inkasa peněz bez zaplacení u každé jednotlivé dodávky, resp. že takový důkaz k jeho obraně opatřen nebyl, a že soudy neakceptovaly jeho obranu, že peněžní prostředky byly řádně zachyceny v jím vedeném účetnictví. Jeho vina tak nebyla spolehlivě prokázána. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil (mj.) usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., tj. z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím vznesené námitky tento dovolací důvod nenaplňují. Stěžovatel totiž sice v dovolání poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, avšak své námitky uplatnil ryze s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu; nezaložil tak svůj opravný prostředek na hmotněprávních důvodech, ač je formálně proklamoval, nýbrž se výlučně na procesním základě domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Stěžovatel přitom v odůvodnění své ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým nevznáší. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem předpokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny. V tomto ohledu však žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Možno dodat, že k podmínkám, za jakých může Nejvyšší soud poskytovat ochranu (základním) právům, se tentýž soud vyjádřil ve svém ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud v těchto závěrech nic závadného neshledal, a tak na ně stěžovatele plně odkazuje. Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kterou je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona, dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, jestliže dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum tohoto doručení (zřejmě se tak stalo již v roce 2010), již ze samotné skutečnosti, že stěžovateli musel být napadený rozsudek odvolacího soudu doručen přede dnem 26. 5. 2010, kdy bylo vydáno výše označené usnesení Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 9. 2011, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla. K tomu nutno dodat, že vzhledem k nespornosti úsudku, že stěžovatelem podané dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo, neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Na doplnění možno uvést, že i kdyby Ústavní soud shledal jako spornou otázku, zda v dané věci dovolání představovalo poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musel by ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozsudkům okresního a krajského soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o skutkovou argumentaci, jež se týká výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně o vině vymezeného skutkovou větou 1), je ji třeba pokládat za bezpředmětnou. V této části byl totiž rozsudek soudu prvního stupně "bez náhrady" zrušen napadeným rozsudkem krajského soudu s tím, že v tomto bodě již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 2. 2008 a že lze rozhodovat pouze o jednání pod bodem 2 výroku o vině. Stěžovatel proti danému postupu odvolacího soudu žádné výhrady nevznáší, přičemž se zrušení uvedeného rozsudku ze dne 7. 2. 2008 a rozhodnutí navazujících nedomáhá, resp. nedomáhal. Jde-li o námitky týkající se výroku o vině vymezeného skutkovou větou 2) rozsudku krajského soudu, stěžovatel v podstatě opakuje jen to, co již uplatnil v daném trestním řízení; odmítá, že si byl vědom toho, že jeho jednání směřuje ke spáchání trestného činu podvodu, přičemž v podstatě vyslovuje - s poukazem na dle jeho názoru podstatné skutečnosti - nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. k jakým závěrům na jejich základě dospěly. Z napadených rozhodnutí je ale patrno, že se obecné soudy otázkou naplnění subjektivní stránky daného trestného činu řádně zabývaly a rovněž z čeho zavinění ve formě úmyslu na straně stěžovatele vyvodily; stejně tak je zřejmé, jak se s obhajobou stěžovatele vypořádaly. Pokud se jedná o otázku věcné správnosti daných závěrů, tuto Ústavní soud, jak plyne z již ustálené judikatury, zásadně není oprávněn řešit.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.