III.ÚS 2735/10
V PLATNOSTI- KS Ostrava 12 Co 199/2009-138
- NS 26 Cdo 1473/2010
- ÚS III.ÚS 2735/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud uvedl, že lhůta začíná běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli od rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla považována za zjevně neopodstatněnou. Soud se opřel o § 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. T. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2010 č. j. 26 Cdo 1473/2010-162 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2009 č. j. 12 Co 199/2009-138, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2009 č. j. 15 C 130/2007-112 ve výroku pod bodem I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) byli zavázáni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částky 15.000,- Kč a 19.999,- Kč s požadovaným úrokem z prodlení. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., jímž bylo rozhodnuto o poplatku z prodlení, odvolací soud potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem obecných soudů byla státní moc uplatněna v rozporu se zákonem a jeho práva, zaručená Ústavou a Listinou, byla poškozena. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepotvrdil právní závěry soudu prvního stupně, s jehož rozhodnutím se stěžovatel ztotožňuje. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se věcí nezabýval po stránce skutkové a právní, přestože je nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou. Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) OSŘ, ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.] Jak z uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání stěžovatele a Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti němu za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) OSŘ], zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu