III.ÚS 2743/09
V PLATNOSTI- OS Beroun 9 C 25/2003-179
- KS Praha 31 Co 309/2007-202
- NS 22 Cdo 2137/2008
- ÚS III.ÚS 2743/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání. Soud uznal, že lhůta začíná běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli od rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože dovolání bylo odmítnuto z důvodu nepřípustnosti, nikoli z důvodu uvážení. Soud se opřel o § 72 odst. 3 a § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o., se sídlem Beroun, Srbsko u Karlštejna 102, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2009 č. j. 22 Cdo 2137/2008-224, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007 č. j. 31 Co 309/2007-202 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2006 č. j. 9 C 25/2003-179, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka nesouhlasí s průběhem řízení před obecnými soudy a tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí takovými vadami, jež zakládají porušení jejích ústavně zaručených práv. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou. Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Svůj závěr dovolací soud dostatečně odůvodnil, když podrobně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem vysloveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Na základě uvedeného odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2009 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.