III.ÚS 2748/14
V PLATNOSTI- NSS 10 Afs 70/2014-51
- ÚS III.ÚS 2748/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že kasační soud rozhodl řádně a srozumitelně, včetně důkladného odůvodnění. Stěžovatel neuváděl konkrétní porušení základních práv, ani nevykonal ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud není náhradním orgánem pro meritorní přezkum správních rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou, AK se sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 Afs 70/2014-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 8. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o kasační stížnosti. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 16. 11. 2007 exekučním příkazem č. j. 186408/11/393940807073 Finanční úřad v Přerově (dále jen "správce daně") přikázal jinou peněžitou pohledávku k vymožení nedoplatku stěžovatele na daňovém penále ve výši 2 035 083 Kč (součet částek 1 972 513 Kč a 62 570 Kč vyměřených platebními výměry správce daně ze dne 6. 11. 2007 č. j. 118798/07/393912/3404 a ze dne 28. 5. 2010 č. j. 71665/10/393912805208) a exekučních nákladů ve výši 40 700 Kč, celkem na částku 2 075 783 Kč. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") zamítlo rozhodnutím ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169. Dne 6. 3. 2014 rozsudkem č. j. 22 Af 92/2012-24 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169, zamítl. V žalobě stěžovatel namítal, že platební výměry na daň z příjmů ani na daňové penále nebyly řádně doručeny. V době, kdy byl vydán platební výměr, byla na majetek stěžovatele prohlášena exekuce. Správcem podniku byl ustanoven Ing. Vladimír Dömisch, který ke svému zastupování ve věci daňové exekuce dále zmocnil Ing. Šelleho a využil tak svého oprávnění nechat se v daňovém řízení zastoupit. Ing. Šellemu však nebyl žádný z platebních výměrů doručen, proto nikdy žádný z platebních výměrů nenabyl právní moci a stěžovateli tak nemohlo být doměřeno daňové penále. Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost exekučního příkazu. Dne 22. 5. 2014 rozsudkem č. j. 10 Afs 70/2014-51 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169 jako nedůvodnou zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II) a své závěry podrobně odůvodnil, zejména ve vztahu k otázce, zda měl správce daně doručovat platební výměry rovněž správci podniku, resp. jím zmocněnému právnímu poradci. III. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení, a tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 Afs 70/2014-51 (který v části 3 nesprávně označil jako "nyní napadený rozsudek č. j. 1 Afs 70/2014-25") bylo zasaženo do základního práva garantovaného čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a současně do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel konstatoval, že ve věci byla vydána celá řada rozhodnutí, a to jak finančním úřadem, tak finančním ředitelstvím, posléze rovněž krajským soudem a kasačním soudem, která všechna mají svůj původ v dodatečných platebních výměrech daně z příjmů fyzických osob, a která vyústila v šest soudních řízení, která se vzájemně prolínají a spolu souvisejí; v ústavní stížnosti proto podrobně shrnul skutkový a právní stav věci a uvedl obsah vydaných rozhodnutí. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval obdobně, jako v jiné své ústavní stížnosti, o níž bylo již Ústavním soudem rozhodnuto odmítavým usnesením ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2393/14. Stěžovatel též v nynější ústavní stížnosti, aniž by přesně specifikoval, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zásah do svých základních práv, argumentoval podobně, jako v řízení o jeho správní žalobě, resp. jako v kasační stížnosti. Jeho polemika se týkala zejména otázky, komu měly být předmětné platební výměry doručeny, kdy a zda vůbec nabyly právní moci, a způsobu, jakým správní soud a kasační soud vyložily ustanovení § 338k odst. 6 a § 336k odst. 6 o. s. ř., týkající se oprávnění správce podniku zastupovat povinného. Ústavní soud je toho názoru, že kasační soud v části IV, bodech 12 až 22 svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správci podniku, resp. jím zmocněnému daňovému poradci, nebylo nutné dodatečné platební výměry finančního úřadu, které byly předmětem daňové exekuce, doručovat. Kasační soud též dostatečně posoudil jednotlivé argumenty obsažené v kasační stížnosti, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Toto rozhodnutí bylo přijato v řádném procesu, během něhož byl stěžovatel právně zastoupen. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a správních soudů žádné ústavněprávní deficity. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených kasačním soudem rozhodujícím o jeho kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, včetně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Tvrzení o porušení čl. 4 Ústavy stěžovatel nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací; Ústavní soud je shledal zjevně neopodstatněným, zejména již z toho důvodu, že jeho žaloba resp. kasační stížnost, byla v systému správního soudnictví správními soudy řádně projednána. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu