III.ÚS 2754/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nprap. David Bařtipán, 2. prap. Tomáš Bednařík, 3. ppor. Radek Bláha, 4. pprap. Jan Bouma, 5. nprap. David Čechák, 6. pprap. Julius Čerňák, 7. ppor. Miloš Černý, 8. nprap. Miroslav Černý, 9. ppor. Jan Elsnic, 10. nprap. Evžen Gayer, 11. prap. Petr Gažko, 12. pprap. Michal Hégr, 13. pprap. Bc. Miroslav Hess, 14. prap. Miroslav Holcman, 15. prap. Dimitr Ivanov, 16. prap. Antonín Juříček, 17. prap. Jiří Kadlec, 18. prap. Lukáš Kopřiva, 19. nprap. Bronislav Mastný, 20. prap. Tomáš Matějka, 21. ppor. Zdeněk Matějka, 22. nprap. Jaroslav Mikeš, 23. prap. Bc. Roman Moučka, 24. ppor. Jiří Opat, 25. nprap. Čeněk Pecánek, 26. nstrm. Ivo Pezlar, 27. pprap. Jiří Pivko, 28. ppor. Pavel Pochman, 29. prap. Tomáš Pokorný, 30. pprap. Milan Prepletaný, 31. pprap. Michal Procházka, 32. prap. Luděk Riedl, 33. nstrm. Radek Rousek, 34. nprap. Petr Schierl, 35. pprap. Lubomír Sivák, 36. prap. Jan Sojka, 37. nprap. Jan Svoboda, 38. prap. Jiří Svoboda, 39. ppor. Milan Svoboda, 40. ppor. Viktor Svoboda, 41. ppor. Petr Šindler, 42. pprap. Petr Šindler, 43. ppor. Jiří Šmirous, 44. pprap. Ing. Petr Štěpán, 45. nprap. Zdeněk Švandrlík, 46. prap. David Švátora, 47. ppor. Peter Švolík, 48. nprap. Miroslav Trešl, 49. prap. Ladislav Vašmucius, 50. prap. Alexandr Végh, 51. pprap. Josef Vlk, 52. prap. Radek Vrtílka, 53. pprap. Bohuslav Wachtl, 54. nstrm. Mário Zábranský, 55. nprap. Jiří Zaspal, 56. prap. Martin Zedník, všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2025, č. j. 5 As 257/2024-57, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2024, č. j. 43 Ad 2/2023-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1627/1a, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků ("napadené rozsudky") Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces.

2. Ředitel Věznice X ("ředitel") rozhodl v prvním stupni o žádostech stěžovatelů o proplacení přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ("zákon o služebním poměru"), vykazované služebním orgánem jako přestávky na jídlo a odpočinek dle § 60 odst. 1 téhož zákona za období od října 2018 do října 2021 tak, že řízení o žádosti některých stěžovatelů za určité období zastavil a ve zbytku žádosti zamítl, neboť přestávky na jídlo a odpočinek byly stěžovateli řádně čerpány. Rozhodnutí ředitele stěžovatelé napadli odvoláním, které vedlejší účastník zamítl druhostupňovým rozhodnutím.

3. Proti druhostupňovému rozhodnutí brojili stěžovatelé žalobou, kterou krajský soud zamítl napadeným rozsudkem. Proti tomu podali stěžovatelé kasační stížnost. Část z nich ji vzala během řízení zpět. Ve vztahu k těm, kteří tak neučinili, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl druhým napadeným rozsudkem. Protože stěžovatel 3 nebyl v kasační stížnosti ani jejím doplnění označen, Nejvyšší správní soud s ním jako se stěžovatelem vůbec nejednal.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé namítli, že Nejvyšší správní soud přejal tvrzení vedlejšího účastníka o pohyblivých a pevných stanovištích, které je v rozporu s vnitřními právními předpisy. Závěr, že vícečlenná stanoviště může vždy jeden z příslušníků bez střídání opustit k čerpání přestávky, odporuje podle stěžovatelů rozpisu strážních a dozorčích stanovišť. Nejvyššímu správnímu soudu podle nich unikají specifika výkonu služby v noční době.

5. Stěžovatelé nesouhlasili se závěrem soudů, že z pohyblivého stanoviště může dozorce kdykoli odejít bez vystřídání, aby vyčerpal přestávku. Tento výklad nemá podle nich oporu v žádném právním předpise. Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky stanoví, že dozorci a strážní nesmí stanoviště opustit, dokud nejsou vystřídáni či odvoláni.

6. V napadených rozsudcích podle stěžovatelů chybí odůvodnění, kdo v případě opuštění strážního či dozorčího stanoviště nese odpovědnost za vznik mimořádné události.

7. Dále stěžovatelé rozporovali závěr soudů, že přestávku na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru mohou příslušníci čerpat podle vlastního uvážení, třeba i opuštěním střeženého objektu. Mimo střežený objekt by se totiž příslušníci nemohli včas dozvědět o potenciální mimořádné události, proti níž musí ze zákona zasáhnout.

8. Soudy podle stěžovatelů neuvádí, jak je řešena situace, kdy není přestávka příslušníky čerpána, ani jak může být čerpána přestávka při eskortní službě mimo sídlo věznic. Napadený rozsudek se nevypořádává s tím, jak postupovat v případě, kdy čerpá přestávku například psovod, který má na rozdíl od jiných příslušníků potřebnou kvalifikaci k zacházení se psem.

9. Stěžovatelé namítli, že v denních rozkazech vedoucího oddělení vězeňské stráže a vedoucího oddělení výkonu trestu není uveden žádný příslušník, který by byl určen ke střídání při čerpání přestávek. K tomu tak nemůže dojít, aniž by stanoviště zůstalo neobsazeno.

10. Čerpá-li příslušník přestávku mimo objekt věznice, nemůže se podle stěžovatelů jeho zákonná povinnost zasáhnout při mimořádné události aktivovat. Pokud by platil opak, nejednalo by se o přestávku v pravém slova smyslu, jak ji chápe Soudní dvůr EU ve své judikatuře. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelů nezabýval otázkou přerušitelnosti služby z tohoto hlediska.

11. Stěžovatelé namítají, že dozorci musejí vězněné osoby doprovázet při všech přesunech v budově věznice a nemohou tak mezi jednotlivými úkoly opustit pohyblivá stanoviště. Z knih předání a převzetí služby, jež jsou k jednotlivým stanovištím vedeny, podle stěžovatelů vyplývá, že si dozorci stanoviště za účelem čerpání přestávek nepředávají.

12. Závěrem stěžovatelé shrnuli, že porušení práva na spravedlivý proces spatřují v tom, že závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nemají oporu v zákonech a vnitřních předpisech.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli 1, 2, 4 - 6, 9, 12 - 16, 19 - 24, 26, 27, 29 - 41, 44 - 46 a 48 - 56 a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

14. Ve vztahu ke stěžovateli 3 Ústavní soud stížnost posoudil jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Napadeným rozsudkem však nemohlo být zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, protože o nich Nejvyšší správní soud nerozhodoval (srov. napadený rozsudek, bod 43). Ze stejných důvodů vyhodnotil Ústavní soud jako nepřípustnou ústavní stížnost stěžovatelů 7, 8, 10, 11, 17, 18, 25, 28, 42, 43 a 47, a to v části směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tito stěžovatelé totiž vzali kasační stížnost v průběhu řízení zpět.

15. V části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost stěžovatelů 3, 7, 8, 10, 11, 17, 18, 25, 28, 42, 43 a 47 nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí vydaného v soudním řízení (či v předcházejícím správním řízení), nemůže být taková námitka důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.

17. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti.

18. Stěžovatelé spatřovali protiústavnost napadených usnesení v rozporu s právem na spravedlivý proces. Neuvedli však žádná ústavně relevantní tvrzení, která by dokládala porušení jejich procedurálních práv. Argumentace stěžovatelů spočívá naopak převážně v polemizování s hmotněprávním posouzením předkládaným soudy.

19. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je právem procesního charakteru. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že pokud obecný soud přednese srozumitelně klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden jinými úvahami nebo že se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Právo na soudní ochranu má ryze procesní charakter a nezakládá právo na určitý hmotněprávní výsledek (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 31-33, a nález sp. zn. III. ÚS 31/97).

20. Stěžovatelé fakticky namítají věcnou nesprávnost napadených rozsudků a opakují argumentaci, kterou uplatnili již před správními soudy. Ty přitom své závěry srozumitelně odůvodnily a důsledně opřely o svou konstantní judikaturu. Ústavní soud na odůvodnění napadených rozsudků neshledal nic protiústavního.

21. Nejvyšší správní soud připustil, že na některých stanovištích a v určitých situacích nelze přestávku čerpat, a uvedl, jak je potřeba v takových případech postupovat (napadený rozsudek, např. body 23, 25, 33). Adekvátně reagoval na obecnou námitku ohledně rozporu jeho závěrů s rozpisem strážních a dozorčích stanovišť (body 14, 38). Současně vysvětlil, že naplnění požadavků § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru nebrání praktická nemožnost opustit budovu věznice a čerpání přestávky přímo na stanovišti, aniž by bylo potřeba střídání (bod 20). Odůvodnil také, proč jeho závěry neodporují nařízením generálního ředitele a postavil najisto, kdo nese odpovědnost za stanoviště v době čerpání přestávky (body 29 a 30), a proč nebyly pro rozhodování podstatné záznamy v knihách předání a převzetí služby (body 34-35). Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu reflektuje dřívější závěry Ústavního soudu k povinnosti pohotovosti (připravenosti) během čerpání přestávky, týkající se odlišení podobných situací od případu posuzovaného unijní judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1615/23, body 14-16).

22. Převážná část námitek směřovala proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Obdobným - a tedy z ústavního hlediska dostatečným - způsobem se však s žalobou stěžovatelů vypořádal také krajský soud (napadený rozsudek krajského soudu, bod 66 a n.).

V. Závěr

23. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů 1, 2, 4 - 6, 9, 12 - 16, 19 - 24, 26, 27, 29 - 41, 44 - 46 a 48 - 56 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu ke stěžovatelům 3, 7, 8, 10, 11, 17, 18, 25, 28, 42, 43 a 47 ji pak odmítl v části směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu