III.ÚS 2763/10
V PLATNOSTI- MS Brno 9 T 49/2009
- ÚS III.ÚS 2763/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené usnesení Městského soudu v Brně neobsahovalo porušení základních práv. Soud se opřel o § 153 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je obviněný povinen nahradit náklady trestního řízení, pokud podal zcela bezvýsledné dovolání. Paušální částka ve výši 10 000 Kč byla stanovena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí nižšího soudu nevykazuje porušení ústavních práv, a proto nebylo oprávněno k přezkumu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 9 T 49/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 9 T 49/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále "TZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 TZ. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to pistole CZ 75D Compact, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva, ke kterému je třeba zbrojního průkazu, a to na dobu tří let. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 3 To 452/2009 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a délce zkušební doby. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 4 Tdo 245/2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Usnesením Městského soudu v Brně, které stěžovatel napadl ústavní stížností, byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení paušální částkou ve výši 10 000 Kč, určené dle čl. II, § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky min. sprav. ČR č. 432/2002 Sb., v níž je stanovena výše paušální částky v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení neobsahuje žádnou úvahu, zda dovolání podané stěžovatelem je možné považovat za zcela bezvýsledné dovolání ve smyslu § 153 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel především namítá, že pojem "zcela bezvýsledné dovolání" není žádnou zákonnou normou vymezen a stěžovatel je tak vydán libovůli orgánu státní moci. Napadené rozhodnutí nesplňuje předpoklady ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu a je nepřezkoumatelné. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V projednávaném případě Městský soud v Brně aplikoval ustanovení § 153 odst. 1 trestního řádu, podle kterého platí, že ten, kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Podle čl. II, § 3a odst. 1 písm. b) této vyhlášky paušální částka nákladů podle § 153 odst. 1 v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání činí 10 000 Kč. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále "TŘ"). V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b TŘ. Stěžovatelem uplatněná námitka, v jejímž rámci tvrdil, že jednání, kterého se dopustil, nedosahuje úrovně společenské nebezpečnosti, která je požadována pro podřazení takového jednání pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, je podřaditelná pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) TŘ. Dovolací soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Stěžovatel na veřejném místě (křižovatce), ve chvíli, kdy se provoz po červených signálních světlech zastavil, vystoupil ze svého vozu, přistoupil k vozidlu poškozeného a za použití slovních výhružek usmrcením namířil na poškozeného sedícího za volantem vozidla střelnou zbraň. Současně se snažil silou otevřít dveře na straně řidiče. Nejvyšší soud konstatoval, že se jednalo o situaci, kdy stěžovatel porušil chráněný zájem zvlášť nebezpečným způsobem, neboť za použití zbraně, kterou mířil přímo na poškozeného, na místě veřejném, vyvolal v poškozeném oprávněnou obavu o život. Nejvyšší soud závěrem svého rozhodnutí uvedl, že žádná z okolností, jež stěžovatel namítal v dovolání, nemůže odůvodnit úvahu, že by se v posuzovaném případě jednalo jen o nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že by tedy nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu. Z uvedených důvodů Nevyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Podle úpravy, obsažené v § 153 odst. 9 trestního řádu a provedené výše uvedenou vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, platí, že obviněný, který podal dovolání zcela bezvýsledně (tj. bylo-li jeho dovolání odmítnuto nebo zamítnuto), je povinen státu nahradit náklady dovolacího řízení, které jsou stanoveny paušální částkou ve výši 10.000,- Kč. V posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž Ústavní soud v aplikaci ustanovení § 153 odst. 1 TŘ ve spojení s čl. II, § 3a odst. 1 písm. b) vyhl. č. 432/2002 Sb. Městským soudem v Brně neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti. Ačkoli Městský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení pouze odkazuje na příslušnou právní úpravu, podle které rozhodl, důvody napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývají z usnesení dovolacího soudu, na něž Městský soud odkazuje. V projednávaném případě Ústavní soud nemá žádné výhrady proti výkladu dotčeného ustanovení trestního řádu způsobem, který provedl městský soud. Za uvedených okolností Ústavní soud není oprávněn závěr městského soudu přehodnocovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu