III.ÚS 2763/15
V PLATNOSTI- MS Praha 39 Co 158/2015
- ÚS III.ÚS 2763/15
Citované zákony (5)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Jozefa Petríka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 39 Co 158/2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 26 C 235/2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci. Obvodní soud pro Prahu 2 rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nezákonné věznění (usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. 0 Nt 1811/2013 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ji podal po uplynutí promlčecí doby stanovené v ustanovení § 32 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 35 odst. 1) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."); jelikož rozhodnutí o rehabilitaci nabylo právní moci dne 9. 7. 2013, měla být žaloba podána nejpozději dne 9. 7. 2014, avšak stěžovatel tak učinil až dne 23. 7. 2014, a žalovaný námitku promlčení vznesl. V odůvodnění rozsudku pak soud odkázal i na právní názory vtělené do nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2010. Odvolací soud shledal právní závěry prvoinstančního soudu za správné, odvolávaje se dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 662/12. Přestože je podstatou projednávané věci (toliko) otázka (délky) promlčecí doby, shledává stěžovatel ústavněprávní rozměr své věci v legitimním očekávání, jež mu mělo vzniknout v důsledku řady závazných nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje (a uváděl to již v řízení před obecnými soudy), že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, jež stanovuje promlčecí dobu tříletou; dle jeho názoru přitom není rozhodné, zda do souzené věci dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, neboť podle něj se použije obecná občanskoprávní tříletá promlčecí doba, tedy doba stejně dlouhá jako je tomu podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; v obou případech tak je namístě závěr, že stěžovatelův nárok promlčen není. V důsledku toho měl legitimní očekávání, že svůj nárok může u soudu uplatnit v této promlčecí době, a tomuto závěru svědčí i nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 a sp. zn. I. ÚS 723/15. Oba rozhodující soudy nadto aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přestože takový postup výslovně vylučuje ustanovení § 36 tohoto zákona. V ústavní stížnosti konečně stěžovatel zpochybňuje přiléhavost odkazů na soudy označená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; připomíná pak, že předmětem věci sp. zn. IV. ÚS 662/12 otázka promlčecí doby nebyla a ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11 ponechal Ústavní soud otázku posouzení její délky (v rehabilitačních sporech) Nejvyššímu soudu, jenž ji vyložil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 tak, že je dobou tříletou. Odvolávat se na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2010 je potom dle názoru stěžovatele nepřípadné, neboť se netýká rehabilitační věci. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný i tehdy, jestliže ústavní stížností předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. Tak je tomu i v případě posuzované věci. Podstatou projednávané věci je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy při posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přestože dle jeho názoru měly aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., případně vyjít z obecné občanskoprávní tříleté promlčecí doby. Touto výkladovou otázkou, stejně jako otázkou stěžovatelem akcentovaného legitimního očekávání, se však již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 737/15 (tamní stěžovatel byl zastoupen týmž advokátem, který vystupuje i v projednávané věci), a dospěl k závěrům, jež stěžovateli nesvědčí (jeho zástupci jsou známy). S tam přijatým řešením se Ústavní soud již dříve ztotožnil, jmenovitě v usnesení ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2762/15. Za této situace postačí na odůvodnění obou těchto rozhodnutí - ve prospěch posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (viz výše) - již jen odkázat, což - vzhledem k jejich všeobecné dostupnosti - zde Ústavní soud činí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ponechal otázku délky promlčecí doby otevřenou (pro posouzení Nejvyšším soudem, jenž ji vyřešil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012), je namístě připomenout, že tam vyslovené závěry na stěžovatelovu věc nedopadají, jestliže rozhodující skutečnosti nastaly před účinností ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Co do námitky zásahu do jemu svědčícího legitimního očekávání (na nabytí majetku v podobě náhrady za nemajetkovou újmu), lze se opět omezit jen na odvolání na názory, vyjádřené v nyní odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu. Totéž platí o stěžovatelem dovolávaných nálezech sp. zn. I. ÚS 819/15 a I. ÚS 723/15, resp. nedostatku jejich průmětu do dané věci. Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu