III.ÚS 2768/09
V PLATNOSTI- MS Praha 54 Co 200/2009
- ÚS III.ÚS 2768/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Druhý stěžovatel byl shledán zjevně neoprávněným, protože se věc týkala rozhodnutí, které nebylo přímo jeho záležitostí. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. b) a c) zákona o Ústavním soudu, podle něhož stížnost lze odmítnout, je-li zjevně neopodstatněná nebo podána osobou neoprávněnou. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení bylo považováno za opodstatněné a v souladu s ústavními zásadami spravedlivého procesu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) Ing. M. P. a 2) RNDr. P. P., zastoupených Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 54 Co 200/2009, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označeného (celého) rozsudku s tím, že brojí proti výroku o nákladech řízení, kterým jim odvolací soud uložil povinnost k náhradě těchto nákladů žalobkyni. Vyslovili přesvědčení, že navrhovatelka nebyla ve věci úspěšná tak, jak to uvádí ve svém rozhodnutí odvolací soud, a proto ji neměly být náklady řízení přiznány. Poukázali na to, že v návrhu na zrušení spoluvlastnictví a v průběhu řízení jim nenabízela vyplacení odpovídající ceny za jejich podíl, nýbrž částku podstatně nižší a poskytovanou ve splátkách. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně zrušil spoluvlastnictví k nemovitosti, kterou přikázal navrhovatelce s povinností zaplatit za jejich podíly částku podstatně vyšší, než nabízela, a náhradu nákladů řízení jí nepřiznal, podala si proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002 odvolání. Již z tohoto odvolání lze dovodit, že žalobkyně neměla před soudem I. stupně plný úspěch, a proto, když odvolací soud ve výroku ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil, neměl jeho rozhodnutí o nákladech řízení měnit. Poněvadž tak učinil, cítí se dotčeni v právu na spravedlivý proces, zakotveném v Listině základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvod k odmítnutí návrhu je dán také zjištěním, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené nebo osobou neoprávněnou [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu návrhu, spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 102/2002 a zde obsažené listiny o dni doručení rozsudku soudu II. stupně prvnímu žalovanému, nyní stěžovateli (č. l. 432 spisu) bylo zjištěno, že ten stížností napadené rozhodnutí obdržel 24. 8. 2009, podání k doručení Ústavnímu soudu bylo učiněno dne 26. 10. 2009, přičemž poslední den 60 denní lhůty nastal v pátek 23. 10. 2009. Nutno tedy konstatovat, že první stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě k tomu stanovené, a proto její odmítnutí je důvodné podle § 43 odst. 1 písm. b) výše citovaného zákona o Ústavním soudu. Včas podaná ústavní stížnost druhého navrhovatele, směřující do výroku odvolacího soudu, jímž změnil výrok o nákladech řízení tak, že jej zavázal k úhradě nákladů žalobkyni a České republice, byla shledána zjevně neopodstatněnou, když zásah do práva, kterého se v návrhu dovolával, shledán nebyl. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i z obsahu výše označeného spisu bylo zjištěno, že soud II. stupně, který k odvolání žalobkyně proti celému rozsudku přezkoumal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci samé, tj. rozhodnutí o způsobu finančního vypořádání mezi spoluvlastníky, včetně spojeného výroku o zrušení spoluvlastnictví a přikázání podílů žalovaných žalobkyni, jakož i o nákladech řízení, rozhodl opodstatněně a své výroky, týkající se nejen potvrzení rozsudku ve věci samé ale i změny rozhodnutí o nákladech řízení, řádně odůvodnil - v tomto směru také poukazem na průběh a výsledek řízení, na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a na znění § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. K závěrům odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudem I. stupně, opírajícím se o hodnocení důkazů, jež vedly ke zrušení spoluvlastnictví účastníků a tedy k vyhovění žalobě, nutno dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jimi učiněné hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval - Ústavní soud není totiž oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Odvolací soud se při hodnocení důkazů, na základě nichž rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudem I. stupně, nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). Lze dodat, že obsah podání žalovaných v řízení zahájeném na návrh žalobkyně nesvědčil o jejich ochotě ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak v ústavní stížnosti je tvrzeno - mj. na č. l. 6 spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 102/2002 navrhují prodej nemovitosti, na č. l. 17 reálné její rozdělení, stejně jako na č. l. 35 a u jednání soudu dne 3. 11. 2005 (č. l. 215), kdy návrh žalobkyně na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl následně zamítnut - k jejímu odvolání pak rozsudek soudem II. stupně dne 4. 10. 2006 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (č. l. 246 spisu). Pro výše uvedené byl návrh druhého stěžovatele směřující proti napadenému rozsudku - proti výrokům o nákladech řízení odmítnut jako zjevně neopodstatněný, proti dalším pak jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, když jde o výroky, kterými byla přes odvolání žalobkyně (nikoliv žalovaných) rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé potvrzena [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2010 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.