III.ÚS 2817/10
V PLATNOSTI- OS Náchod 11 T 159/2009
- NS 7 Tdo 763/2010
- ÚS III.ÚS 2817/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty po rozhodnutí odvolacího soudu, které se stalo posledním procesním prostředkem. Soud uznal, že stěžovatel využil dovolání z důvodu, který není vymezen v § 265b tr. řádu, a proto bylo odmítnuto jako nepřípustné. Závěry soudů prvního a odvolacího stupně byly považovány za adekvátně odůvodněné a nevykazují zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry. Ústavní soud tedy rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná a opožděná, a podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl bez jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 7 Tdo 763/2010, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 522/2009, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 11. 2009, č.j. 11 T 159/2009-53, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy neprovedly žádný důkaz, z něhož vyplývalo, že stěžovatel před jízdou požil alkoholické nápoje a řídil dne 28. 9. 2009 kolem 03.00 hod motorové vozidlo pod vlivem alkoholu; podle stěžovatele nelze množství alkoholu v krvi během jízdy prokázat bez znaleckého dokazování. Má za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu nesplnila požadavky zákonodárce vtělené do soustavy nároků kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu), přičemž z této okolnosti - nabývající rozměru extrémního nesouladu mezi jednotlivými skutkovými zjištěními a učiněnými skutkovými závěry (resp. jejich právním posouzením) - nevyvodil odpovídající procesní důsledky ani dovolací soud. Stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2,5 roku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon zásadně nepřipouští. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelem uplatněná námitka, že dovolací soud nezohlednil stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, však neobstojí, a to očividně. Stěžovatelem zpochybňované "požívání alkoholu před jízdou" obecné soudy (soud prvního stupně a odvolací soud) dovodily zejména z 1/ výpovědi příslušníka Policie ČR, podle kterého "jevil výrazné známky podnapilosti, byl z něj cítit alkohol, nesouvisle artikuloval a měl narušenou koordinaci pohybů", 2/ průběhu jízdy, kdy po ujetí pouhých několika set metrů zcela bezdůvodně vyjel mimo silnici, a zastavil se s vozidlem až ve svahu, ač v místě byla dostatečná plocha k případnému zastavení či zaparkování vozidla, 3/ chování spolujezdkyně G. P., která klíče od vozidla "okamžitě uschovala" a odevzdala je až přivolané hlídce policie, 4/ absence láhve s alkoholem, z níž dle své výpovědi pil "až po jízdě" (resp. před dechovou zkouškou), ve vozidle ("na místě"), a konečně 5/ z výpovědí svědků, kteří stěžovatelovu verzi v rozhodných částech nepodpořili. Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), a tím jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Jak bylo uvedeno výše, jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc evidentně není, což ostatně stěžovateli (který tento "rozpor" - toliko formálně - ohlásil) vysvětlil již dovolací soud (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 4/04, II. ÚS 193/04, I. ÚS 585/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06, II. ÚS 283/06 a II. ÚS 566/06). Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další). Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem). Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání Ústavní soud usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.