III.ÚS 2878/07
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání nevyhovělo požadavkům na příslušnost. Stížnost se týkala nároku na finanční náhradu za nemovitosti, které byly znárodněny jako majetek právnické osoby. Soud uznal, že soudy prvního stupně správně odmítly nárok z důvodu nedostatku hmotněprávní aktivní legitimace žalobců. Ústavní soud rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) PhDr. M. K., b/ Mgr. M. Z., c/ PhDr. K. S., d/ Ing. A. S. a dále nástupců zemřelé H. H. e) Ing. I. H., f/ H. S., g/ D. M. a h/ M. H., všech zastoupených JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový lesík 998, proti 1/ Obvodnímu soudu pro Prahu 1, 2/ Městskému soudu v Praze a 3/ Nejvyššímu soudu, pro „porušení zákona č. 243/1949 Sb., restituční řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, o zamítnutí návrhu na finanční náhradu za zastavěné pozemky a demolované budovy v katastrálním území Praha Nusle“ takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, označeným jako „návrh ústavní stížnosti“ ve věci označené v záhlaví, stěžovatelé od Ústavního soudu požadují „vyhovět stížnosti podle § 18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti, nyní jejich nástupcům, oprávněným osobám, žalobcům podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že za zastavěné pozemky a demolované budovy bude poskytnuta finanční náhrada“, případně navrhují „alternativní řešení“, spočívající v poskytnutí finanční náhrady přímo, neboť firma Fluocit spol. s r. o. byla „komanditistkou“ znárodněné komanditní společnosti, a tím oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Z připojených rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, jakož i z procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 222/2000, se podává, že stěžovatelé (zčásti jejich předchůdci) u tohoto soudu uplatnili žalobou nárok na zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, jež se podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o mimosoudních rehabilitacích“), nevydávají; jejich žaloba byla zamítnuta (rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č.j. 21 C 222/2000-49), odvolací soud (Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne ze dne 20. 7. 2006, č.j. 13 Co 182/2005-71) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2007, č.j. 28 Cdo 1898/2006-91, dovolání žalobců (stěžovatelů, resp. jejich předchůdců) jako nepřípustné (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.) odmítl. Stěžovatelům nepříznivý výsledek sporu založily obecné soudy na závěru, že majetek, k němuž vztahují nárok na finanční náhradu, náležel nikoli fyzickým osobám, nýbrž přešel na stát jakožto majetek právnické osoby, z čehož vyplývá „nedostatek hmotněprávní aktivní legitimace žalobců v této právní věci“ (§ 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)]. Podle § 72 zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, pak podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo, a podle odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší; jinak, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [odst. 3 písm. b)]. První požadavek stěžovatelů, vtělený do jejich ústavní stížnosti jako primární, tj. „vyhovět stížnosti podle § 18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti“, je návrhem (petitem), který z rámce institutu ústavní stížnosti, jak byl výše vymezen, vybočuje zcela očividně. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší ani „ukončovat likvidaci“ ani „předávat majetek“, neboť – ve vztahu k předcházejícímu občanskoprávnímu řízení – je povolán jen k posouzení, zda toto řízení proběhlo ústavně konformně a zda z hlediska ústavněprávního obstojí i jeho výsledek. V této části jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a jako takový musí být podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení – jak lze (podle obsahu) interpretovat druhý požadavek stížnosti, vyslovený coby „alternativní řešení“ – není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných – vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu – však dán není ani zde, v části „alternativní“. Jelikož ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti zcela chybí, nezbývá než se uchýlit k právu na tzv. spravedlivý proces, vyvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (což snad mohli mít stěžovatelé na mysli), jehož případný deficit se v rovině právního posouzení věci projevuje v poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze, a ani stěžovatelé tak – v podstatě – nečiní. Nezpochybňují rozhodný závěr o nedostatku jejich legitimace k uplatnění restitučního nároku, poukazují toliko na to, že „společnosti s r. o. se běžně neznárodňovaly“ a předjímají, že kdyby proběhla i v jejich případě naopak obvyklá likvidace, byl by majetek společnosti rozdělen mezi její členy, kteří by v případě jeho následného odnětí ve prospěch státu, již postavení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích měli. Je pak evidentní, že tato – stěžovateli vyslovená – (toliko) hypotéza nedostatek spravedlivého procesu v jejich řízení před obecnými soudy založit nemůže. Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že soudy v dané věci podaný výklad hmotného práva není svévolný, má racionální základnu, a právní závěry, jež obecné soudy učinily, jsou akceptovatelné, a rozumně a uspokojivě odůvodněné. Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů v této části jako návrh zjevně neopodstatněný, který je namístě usnesením (senátem mimo ústní jednání) odmítnout, zde podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2008 Jiří Mucha předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.