III.ÚS 288/09
V PLATNOSTI- KS Brno 3 To 229/2008
- NS 8 Tdo 1307/2008
- ÚS III.ÚS 288/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud zdůraznil, že před podáním ústavní stížnosti je nutné využít možnosti podaní návrhu podle § 306a trestního řádu. Vzhledem k tomu, že takový návrh nebyl podán, je ústavní stížnost nepřípustná. Soud se nezabýval otázkou legitimace obhájce, protože stížnost je z principu nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti podané jménem stěžovatele P. V. jeho obhájcem JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1307/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 3 To 229/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl - v řízení vedeném proti němu jako uprchlému - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 11 T 166/2007, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O odvolání stěžovatele rozhodl shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V ústavní stížnosti je namítáno, že odvolací soud nemohl správně hodnotit subjekt ani subjektivní stránku trestného činu z hlediska existence důvodu nepříčetnosti podle § 12 tr. zák., popř. privilegované trestnosti podle § 32 odst. 1 tr. zák., a dopouštěl se pouhých spekulací v oblasti, jejíž posouzení náleží výhradně znalci. Nejvyšší soud tím, že nevyvodil z pochybení odvolacího soudu kasační důsledky, rozhodl o dovolání rovněž protiústavně. Legitimaci k podání tohoto návrhu dovozuje v záhlaví jmenovaný advokát z toho, že v řízení proti uprchlému vystupoval jako ustanovený obhájce se stejnými právy jako obviněný (§ 304 tr. řádu). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu pak nelze opomenout existenci zvláštního prostředku ochrany tvrzeně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jenž odsouzenému poskytuje institut upravený v ustanovení § 306a tr. řádu. V usnesení ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 685/05 (dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), jež bylo vydáno v obdobné právní věci, se Ústavní soud k tomuto prostředku uchýlil výslovně, když tamního stěžovatele upozornil, že se "tak může domáhat znovuprovedení důkazů, které byly prováděny v řízení, konaném proti němu jako proti uprchlému, a pro případ, že by řízení proti němu jako proti uprchlému skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, může se domáhat zrušení takového rozsudku a znovuprovedení hlavního líčení v celém rozsahu (srov. § 306a trestního řádu). Při novém provádění důkazů tak může plně uplatnit svá procesní práva, zvláště pak právo na obhajobu". K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též kupř. v usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 636/07, a v usnesení ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 907/08. Tím, že návrh podle § 306a odst. 2 tr. řádu podán nebyl (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel - objektivně - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nelze tudíž než uzavřít, že i v dané věci je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl. Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládal Ústavní soud za opodstatněné se zabývat otázkou splnění podmínek legitimace k podání ústavní stížnosti v procesní situaci, kdy za odsouzeného v řízení, které bylo vedeno proti uprchlému, podal ústavní stížnost tam ustanovený obhájce, a tudíž není k dispozici speciální plná moc ve smyslu § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2009 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj