III.ÚS 2884/12
V PLATNOSTI- NS 23 Cdo 4355/2010
- ÚS III.ÚS 2884/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka se dovolávala porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, avšak soud zjistil, že její procesní práva byla dodržena. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí nižších soudů, protože jeho pravomoc se omezuje na kontrolu ústavního porušení. Rozhodnutí bylo vydáno jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HQ - PLUS, s. r. o. se sídlem Praha 8, Chotovická 1788/10, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 4355/2010-565, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivé soudní řízení zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu ze strany soudů ve smyslu článku 90 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v její obchodněprávní věci. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 1 Cmo 189/2009-534 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009 č. j. 34 Cm 178/1997-457, jímž bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit žalobkyni částku 934 782,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítnut její vzájemný návrh co do uložení povinnosti žalobkyni zaplatit stěžovatelce částku 277 029,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.). Spor byl veden o oboustranné nároky žalobkyně Prodak, spol. s r. o., se sídlem v Praze (jako zhotovitelky) a žalované stěžovatelky (coby dodavatelky), jež měly vzniknout z provádění díla na stavbách v Kobylisích a Průhonicích. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 4355/2010-565 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné [viz § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], jelikož jím byly uplatněny nepřípustné dovolací důvody (směřující proti skutkovým zjištěním), a na základě v daném dovolacím řízení nezpochybnitelném skutkovém stavu nebylo možné ani "posouzení bezesmluvního plnění ohledně domků v Průhonicích" zhodnotit jako rozporné s hmotným právem. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti naopak přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť otázka platnosti konkrétní smlouvy o dílo jím byla řešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2081/2007; cena i rozsah díla byly dány cenovými propočty, nabídkami a rozpočty, podle kterých bylo dílo prováděno a fakturováno, což mělo vést k úsudku o platnosti příslušné smlouvy, přičemž odvolací soud pochybil, že nepřipustil její oponenturu znaleckému posudku M. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 byl vydán v odlišné procesní situaci - dovolání tam bylo přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a umožňovalo tak (úspěšné) uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř., který v případě přípustnosti stěžovatelčina dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný nebyl. Již jen nad tento rozhodný rámec (rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti nezahrnula) se poznamená, že ani způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s její námitkou proti znaleckému posudku M., není prima facie ústavněprávně neakceptovatelný. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.