III.ÚS 2924/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2024, č. j. 9 To 303/2024-74, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. srpna 2024, č. j. 1 Nt 3102/2023-66, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a spisů Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 16/2023 a sp. zn. 1 Nt 3102/2023 vyplývá, že v dané trestní věci byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 5. 2023, č. j. 5 T 16/2023-209, uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v rámci dlouhodobě konfliktních vztahů se svou bývalou manželkou ji při jednom setkání v průběhu konfliktu před jejím domem napadl. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Ten stěžovatel opřel o několik důkazních návrhů. V první řadě šlo o výslech stěžovatelova syna. Již v původním řízení byl však syn slyšen policií, přičemž uvedl, že před domem pouze předal poškozené knihu a hned se vrátil do bytu, a neví tedy, zda došlo k nějakému konfliktu. Jeho výslech navrhoval stěžovatel v rámci odvolacího řízení, avšak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") mu nevyhověl. Nejde tedy o nový důkaz. Též znalecké zkoumání duševního stavu poškozené z roku 2015 soudy měly k dispozici v původním řízení. Za nový důkaz lze považovat rozsudek, podle kterého byla poškozená nově odsouzena za zanedbání péče o své syny. Jde však o důkaz zcela irelevantní, resp. nezpůsobilý vést k jinému rozhodnutí o vině nebo trestu.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Vzhledem k vyjádření stěžovatelova syna v původním řízení je zřejmé, že jeho výslech nebyl pro rozhodnutí ve věci samé podstatný. Zároveň si soudy byly vědomy stěžovatelova návrhu na jeho výslech. U ostatních důkazů krajský soud odkázal na závěry okresního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci nezohlednily, že svědek (jeho nezletilý syn) hodlá svou výpověď z původního řízení zásadně změnit. Jde tedy o nový důkaz. Ostatní svědci jsou podle stěžovatele nevěrohodní. Výslech syna by mohl vést k jinému rozhodnutí o vině a trestu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Předmětem napadených rozhodnutí byl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení "povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Ustáleně je citované ustanovení interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů a druhou podmínkou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí. Po seznámení se s ústavní stížností a spisy okresního soudu musel Ústavní soud přisvědčit napadeným rozhodnutím, že stěžovatelem předložené skutečnosti a důkazy tyto podmínky nesplnily.

9. Ze všech předložených důkazů omezil stěžovatel svou argumentaci v ústavní stížnosti na výpověď svého syna, proto se i Ústavní soud zaměřil na způsob, jakým soudy tento důkazní návrh vyhodnotily. V první řadě je třeba soudům přisvědčit, že stěžovatel totožný důkazní návrh uplatnil již v původním řízení, a to v podstatě se stejným odůvodněním (viz návrh stěžovatele na č. l. 230, kde stěžovatel uvádí, že syn má dosvědčit, jak probíhal začátek incidentu a vyjádřit se k "déletrvajícím aktuálním aktivitám matky"). V řízení o povolení obnovy řízení stěžovatel v podstatě pouze konkretizoval, co má být předmětem synovy výpovědi. K tomu považuje Ústavní soud za nutné uvést následující.

10. V první řadě podstata stěžovatelova návrhu jsou jeho vlastní tvrzení a interpretace toho, co by mohl jeho syn vypovědět (navzdory opakovaným výpovědím jinde). Tím se daná věc odlišuje od důkazní situace popsané v nálezu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2731/14, v němž obžalovaný zaslal soudu vlastnoručně podepsané (s advokátním ověřením) prohlášení poškozené o tom, že si znásilnění vymyslela. Taková situace v dané věci nenastala, neboť stěžovatelovo tvrzení o obsahu budoucí výpovědi jeho syna nemá v podstatě žádný důkazní podklad. Jediným náznakem takového důkazu je protokol o výpovědi syna u civilního soudu, kde je uvedeno "já jsem byl u toho, když se matka s přítelem domlouvali, a možná že to říkala i mně, že by bylo dobře otce vyprovokovat, aby jí praštil, aby měla důkaz o tom, že je násilník. To se opravdu stalo, já jsem na začátku toho konfliktu byl, ale odešel jsem, nechtěl jsem to vidět." Z toho je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelův syn v této výpovědi potvrdil původní výpověď, že incident neviděl, a tudíž je jeho svědectví irelevantní z hlediska předmětu trestního řízení. Domnívá-li se stěžovatel, že pro jeho trestní odpovědnost za napadení poškozené je relevantní její přání jej "vyprovokovat", není takový právní názor podložený. Soudy vzaly již v původním řízení za prokázané oboustranně vyhrocené vztahy a nepřijatelné chování mezi stěžovatelem a poškozenou (viz např. bod 6 odsuzujícího rozsudku). Ani opakovaně prokázané protiprávní jednání poškozené není tedy novou skutečností, nota bene jakkoliv ovlivňující stěžovatelovu trestní odpovědnost za jeho jednání. Lze tedy uzavřít, že dospěly-li obecné soudy k tomu, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, jak byl prezentován, neuvádí žádné skutečnosti, které by byly způsobilé změnit rozhodnutí ve věci samé, nejde o závěr ústavně chybný.

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2025 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu